Author: Táta Standa

Představuji pohádky 2 – Smutné běžky

smutne_bezkyProč jsme vlastně na světě? Otázka, kterou si čas od času leckdo položí. Pokud je to v pohádce, tak třeba malé běžky.

Pohádka Smutné běžky vznikla na konci roku 2014. Krátce po Vánocích napadl sníh, a tak jsem vyrazil do obchodu koupit běžkové boty, abych mohl spálit nějaké kalorie z vánočního cukroví na trase kolem řeky Bečvy. A když jsem na tom úseku jezdil pořád tam a zpět, napadlo mne, že zima je v mých pohádkách krapet opomíjena, tak jsem to hned napravil. A protože jsem zrovna jezdil na běžkách, hlavní roli v nové pohádce hrály, jak jinak, běžky.

Ukázka z pohádky:

„Proč jsme vůbec tady?“ ptaly se malé běžky Romanky. „No, protože nás sem do kůlny před časem strčil náš pán,“ odpověděly běžky Tomášky. „A od té doby tady trčíme. Proto.“ „Ale my to myslíme jinak,“ nedaly se odbýt Romanky. „Jako k čemu se hodíme?“ „K čemu se hodíme? Vy máte ale otázky,“ rozčilovaly se Tomášky. „Hodíme se na spoustu věcí. Jsme moc užitečné běžky. Loni jsme sloužily jako polička pod květináče, předloni jsme byly i s našimi tyčkami opora u rajčat a onehdy jsme podpíraly staré krabice, aby nespadly. My se hodíme na spoustu věcí. Co po nás chtějí, to uděláme.“

Vtom se ozvaly běžky Martinky: „Víš, Tomášky mají pravdu. Můžeme dělat všechny tyto věci. A můžeme tím přinést nějaký užitek. Ale my jsme k tomu, abychom jezdily po sněhu a vozily někoho na sobě. Proto tu jsme. Na běžkování.“ „Pché, po sněhu, po sněhu, sníh jsme v životě neviděly,“ odvětily Tomášky.

Ukázka pohádky z audioknihy

Pokud Vás příběh běžek zaujal, tak si ho spolu s dalšími třiceti šesti krátkými a poučnými pohádkami kupte v mém elektronickém obchůdku. Můžete si vybrat, zda chcete knihu Pohádky z tátovy hlavy, z které tato pohádka pochází, jako e-knihu, audioknihu nebo pořádnou knihu. Mimochodem, e-knihu nebo audioknihu můžete mít už dnes.

Představuji pohádky 1 – Eliška Hrkalka

lokomotiva_eliska_hrkalkaZápasíte občas s dětmi o to, aby se nebály naučit něčemu novému? Třeba jezdit na kole? Nebo něco jiného, co jim nejde úplně snadno?
My jsme takových situací s našimi třemi dětmi zažili spoustu. A stále zažíváme. V květnu roku 2015 jsem se rozhodl naše děti povzbudit k tomu, aby se nevzdávaly, když jim něco nejde hned napoprvé, napodruhé nebo třeba ani napodesáté. A tak jsem pro ně napsal pohádku. Pohádku o mašince Elišce, které nikdo neřekne jinak než Hrkalka.
Svou přezdívku získala proto, že neuměla pořádně jezdit. Pokud tipujete, že zápletka této krátké pohádky je o tom, kterak se Eliška jezdit naučila, tak máte pravdu. Takže pokud nějaké dítě kolem Vás bojuje s tím, že chce věci vzdávat příliš brzy, zkuste ho povzbudit touto pohádkou.

Ukázka pohádky:
„Raději běžte dále, Hrkalka jede. Ať vás nepřejede!“ volá mašinka Adélka posměšným tónem na ostatní mašinky. Mašinky se smějí, zatímco kolem nich po kolejích pomalu projíždí Eliška. Eliška jede velmi zvolna, protože ještě neumí pořádně jezdit. Každou chvíli poskočí, zadrhne, zaskřípe nebo sebou škubne. „Já se asi nikdy nenaučím jezdit,“ povzdechla si smutně a raději zajela do depa.
Několik dní nato vyrazily všechny mašinky na výlet. Teda skoro všechny. Eliška zůstala v depu, protože se pořád ještě nenaučila jezdit. A po poslední zkušenosti se o to mezitím ani nepokusila. „Ahoj, Eliško,“ pozdravila ji mašinka Kristýnka. „Ahoj,“ odpověděla zasmušile Eliška. „Teď tady nikdo není,“ řekla Kristýnka, „pojď se se mnou učit jezdit. Neboj, já tě budu držet za nárazník. Určitě se to pak naučíš.“ „Myslíš to vážně?“ zeptala se nedůvěřivě Eliška.

Celá pohádka z audioknihy

Pokud Vás Eliščin příběh zaujal, tak si ho spolu s dalšími třiceti šesti krátkými a poučnými pohádkami kupte v mém elektronickém obchůdku. Můžete si vybrat, zda chcete knihu Pohádky z tátovy hlavy, z které tato pohádka pochází, jako e-knihu, audioknihu nebo pořádnou knihu. Mimochodem, e-knihu nebo audioknihu můžete mít už dnes.

Jak to celé začalo

ZačátekK dnešnímu dni mám za sebou stovky odvyprávěných pohádek, z toho mnoho svých vlastních. Rád bych krátce zavzpomínal na to, jak to celé začalo.

Nebudu začínat od Adama, ale začnu až od Staníka, našeho syna. Až trochu povyrostl, zařadili jsme do uspávacího rituálu taky vyprávění pohádek. Některé byly klasické, jako třeba O červené Karkulce, ale pak jsem přešel na mé vlastní. Určitě v tom hrálo nemalou roli to, že když jsem byl malý, tak nám taťka vyprávěl pohádky o Vojtíškovi, které si vymýšlel a které se většinou nějak týkaly techniky. Já se rozhodl pokrýt širší spektrum, byť to znamenalo vymýšlet pořád nové příběhy a nová jména, aby se všichni hrdinové nejmenovali stejně 🙂 A tak jsem začal vyprávět, co mi na jazyk přišlo.

V červnu 2013 jsem na svém tehdejším blogu uveřejnil první příspěvek věnovaný pohádkám, který je možno si přečíst kousek níže.

Během následujících dvou let jsem se rozhodl napsat knihu pohádek a také jsem potřebných 37 pohádek vymyslel. V září 2015 jsem pohádky vypustil do internetových vod jako e-knihu s názvem „Pohádky z tátovy hlavy„. O rok později následovala e-kniha „Huňáč a Chlupáč“ a v prosinci téhož roku se má prvotina dočkala knižní podoby a o rok později také audiopodoby.

Nyní už slíbená historie – první příspěvek o pohádkách.

Táto, pověz mi pohádku

Tak podobná slova slýchávám skoro denně. Staník si zvykl na určité rituály, a tak se většinou sám dožaduje pohádky před spaním. Řekl bych, že úsloví „zvyk je železná košile“ u Staníka platí skoro na sto procent 🙂 Povědět pohádku? Jakou? Zjistil jsem, že Staník má období, kdy chce jednu pohádku pořád dokola a pak chce zase jinou.

Jsem spíše konzervativní, ale nebaví mne pořád dokola vyprávět ty samé pohádky, a tak se čas od času pokusím Staníka nadchnout pro nějakou novou pohádku. Povětšinou ta pohádka vzniká během vyprávění, takže po první větě ještě netuším, jak ta pohádka bude pokračovat, natož jak skončí. A protože paměť bývá občas unavená, rozhodl jsem se, že některé z pohádek sepíši, abych je nemusel zase vymýšlet až bude pohádky vyžadovat Andulka (psst, ale neříkejte jí to, neboť by si mohla myslet, že ji jako druhorozené dítě chci o něco ošidit) nebo aby je mohla vyprávět Hanka, když nejsem doma.

A protože někteří lidé kolem mne mají taky děti, tak si říkám, že je tady uveřejním pro případnou inspiraci.

Takže: vyčůrat, umýt zuby, pomodlit se a jdeme na to.

A nebo ne, trpělivost přece i pohádky přináší, takže první pohádku tady uveřejním až zítra či pozítří:-) Dobrou noc.

Ustrašený vagónek

Sbíhající se koleje„Karle, pojď se mnou na nádraží pozorovat vlaky!“ volá Honza na svého kamaráda.

Karel mu odpovídá: „Moc rád bych šel, ale musím se zeptat maminky. Počkej chvíli.“ A už peláší pryč.

Netrvalo to dlouho a Karel vyběhl z domu. Podle rozzářeného obličeje bylo jasné, že maminka mu cestu na nádraží dovolila. Karel i Honza byli sice ještě malí kluci, ale Honza byl na nádraží skoro jako doma. Navíc bydleli nedaleko od nádraží a jediná silnice, přes kterou museli přeběhnout, byla velmi málo používaná.

Za chvíli už oba kluci pelášili k nádraží a cestou se dohadovali, jaké vlaky dneska uvidí. Nádraží v jejich vesnici bylo sice malé, ale i tak tam bylo co pozorovat. Osobní a spěšné vlaky vždy na nádraží zastavily. Rychlíky a expresy jen projížděly. Dlouhé nákladní vlaky většinou taky jen prosvištěly nádražím, ale častokrát zde některé vagóny byly nakládány a vykládány, a to pak bylo něco pro naše kluky. Lokomotiva totiž vagóny posouvala z jedné koleje na druhé, takže kluci mohli hádat, kam až vlak zajede, kdy se přehodí výhybka a kdy začne vlak couvat zpátky do stanice. Po pravdě řečeno, kluci už pochopili, že posunování má svůj systém a věděli, že vlaky vždy dojedou až za návěstí a tam počkají na to, až bude výhybka přehozena. A vyrazí zpátky teprve až dostanou signál, že je cesta přichystána. Ale i tak se snažili vždy uhodnout, kdy se vlak dá do pohybu.

Když Honza s Karlem doběhli na nádraží, všimli si jednoho malého vagónku.

„Takový vagón jsem ještě nikdy neviděl,“ vydechl překvapeně Honza.

„Já taky ne,“ přikyvuje Karel.

„Ahóóój!“ volají oba na světle zelený vagónek. „Co jsi zač? Tebe jsme tu ještě neviděli.“

„Ahoj,“ ozval se po chvíli slabý hlas. Tak slabý, že oba kluci museli být tiše jako pěny a pozorně naslouchat. „Jsem Marek, vůbec netuším, kde jsem, a hlavně se moc bojím.“

„Čeho se bojíš?“ zeptali se jedním dechem Karel s Honzou.

Vagónek Marek chvíli mlčel a pak potichu, velmi potichu řekl: „Já, já se bojím, že jsem tady nadobro uvězněn. A já chci domů za svými kamarády.“

Kluci na sebe nechápavě mrkli a pak se Karel zeptal: „Jak to myslíš, že jsi tady uvězněný?“

„Když se podívám támhletím směrem,“ řekl Marek a ukázal nárazníkem směrem doprava, „tak vidím, že se koleje zužují a za chvíli se spojí dohromady.“ Pak ukázal doleva a řekl: „Druhým směrem je to úplně stejné. Já se odtud nikdy nedostanu.“ A dal se do breku.

Když to Karel slyšel, chtělo se mu začít smát. Honzovi také cukaly koutky, ale ovládl se a po chvíli řekl: „To se ti jen zdá. Ty koleje se ve skutečnosti nespojí.“

„Jak zdá!?“ vyhrkl nevěřícně Marek. „Však se pojďte podívat sami! Ty koleje se zužují, zužují až se spojí docela.“

„Já vím,“ pokračuje Honza, „ale to se jen tak jeví. Ony se ve skutečnosti nespojují. Věř mi, já jsem už vlakem jel na obě strany a nikdy se vlak nezasekl o konec. Vždycky jsme dojeli až do města.“

„Opravdu? Myslíš to vážně?“ ujišťoval se Marek, protože nevěděl, zda si z něho kluci jen neutahují.

„Je to tak,“ řekl Karel. „Já jsem odtud už taky vlakem jel. A neboj, vlaků tady jezdí spousta a žádný se ještě mezi zužujícími se kolejemi nezadřel.“

„Jak je to ale možné?“ divil se vagónek Marek.

„Za to může perspektiva,“ začal vysvětlovat Kamil.

„Per… co?“ snažil se to divné slovo vyslovit Marek, ale bezúspěšně.

„Perspektiva,“ zopakoval Kamil. „Když jsem byl o trochu menší než jsem teď, tak jsem se na to samé ptal mého taťky. A on mi vysvětlil, že vzdálenější objekty se nám jeví jako menší. Když se podíváš na ty dva kopce, tak ten vpravo vypadá větší, ale ve skutečnosti je větší ten vlevo. Akorát je dál. Já vylezl na oba a ten vlevo nám dal opravdu více zabrat. Díky té perspektivě se nám zdá, že vzdálenost kolejí je čím dál tím menší, až se nakonec spojí. Ale ve skutečnosti to není pravda.“

„Uf, to jsem moc rád,“ oddechl si Marek tak silně, až se země zachvěla. „Takže se odtud můžu dostat domů?“

„Určitě,“ odpověděli oba kluci současně a vesele se na malý vagónek usmívali.

„Slyšíš to?“ řekl najednou Karel.

„Co bych měl slyšet?“ otázal se Marek.

„Pozorně se dívej. Slyším v dáli houkat vlak. Touhle dobou by měl jet rychlík, tak se dívej tamhle doleva. Určitě se tam za chvíli objeví vlak.“

Karel měl pravdu. Sotva několikrát nadechli a vydechli, objevila se v dáli malá tečka, která se rychle zvětšovala. Za chvíli již bylo poznat, že je to lokomotiva. Než by napočítali do dvaceti, lokomotiva s burácením projela kolem nich a za ní rychle pádilo šest vagónku. Když se na ně dívali, zdálo se jim, jako by se zmenšovaly, až se nakonec ztratily z dohledu.

„Hurá, hurá!“ křičel zvesela Marek. „Měli jste pravdu, ten vlak se tam opravdu nezasekl. A i ten vlak vypadal nejdříve jako dětský vláček na hraní, ale když dojel k nám, tak bylo poznat, že jsou to opravdové vagóny. Jako já. Takže je to skutečně tou chleba skývou,“ dodal a zarazil se. „Jak že se ta věc jmenuje?“

„Perspektiva!“ vyhrkli oba kluci a rozesmáli se. „Promiň, ale přišlo nám to legrační,“ omlouvali se za chvíli.

„Nic se nestalo,“ usmíval se vagónek Marek. „Však jsem to pořádně popletl. Perspektiva a chleba skýva. Každé je fakt něco jiného!“

A už se smáli všichni dohromady. Chleba skýva. Kdo to kdy slyšel!

Kluci by se s Markem určitě smáli a vykládali ještě dlouho, ale zdálky se ozvalo volání: „Karle! Honzo!“

„Už nás volá maminka,“ řekl Honza. „Budeme muset utíkat domů. Moc rádi jsme tě, Marku, potkali a přejeme ti, ať se taky brzy dostaneš domů.“

„Díky, kluci,“ odpovídá Marek. „Mějte se moc hezky a ještě jednou děkuji.“

„Tak ahoj!“ loučí se kluci a utíkají domů.

Marek se za nimi díval a usmíval se. Už se totiž nebál, že je na zdejším nádraží uvězněn. Věděl, že za vše může ta chleba skýva, tedy vlastně perspektiva.


Líbí se Vám pohádky o vláčcích? Čtyři z 37 pohádek z mé knihy Pohádky z tátovy hlavy jsou věnovány právě mašinkám a vagónkům. Kniha je k dispozici v tištěné, elektronické i audio podobě a můžete si ji koupit přímo ode mne. Zvolíte-li elektronickou nebo audio verzi, můžete pohádky číst či poslouchat už dnes.

Jak Karolínka potkala čerta

„Holka, ty jsi ale vyrostla!“ vítá babička svou nejmenší vnučku Karolínku. „Jsem ráda, že jste konečně tady.“

„Babi, babi, podívej, co mám!“ volá Karolínka místo pozdravu a už z batůžku vytahuje malou panenku. „To je Adélka.“

„Karolínko, nejdříve babičku pozdrav,“ napomíná ji maminka, ale zároveň se usmívá. Ví, že Karolínka už dva dny nemluví o ničem jiném než o tom, jak babičce ukáže novou panenku.

Karolínka bydlí s rodiči ve městě, zatímco babička bydlí na malé vesnici, asi dvě hodiny cesty autem. Cesta za babičkou, byť je dlouhá, je pro Karolínku vždycky svátkem. Neboť maminka s tatínkem bývají dlouho v práci a o víkendech mnohdy nemají náladu někam jezdit.

Karolínka babičce pořád něco ukazovala, až ji nakonec maminka s tatínkem museli přerušit. „Karolínko, budeš tady s babičkou celý týden, protože máš prázdniny, tak ji budeš moci všechno povykládat.“ Teprve poté Karolínka babičku nechala vydechnout a rozhlédla se kolem sebe.

„Babi, mohu se tady proběhnout?“ zeptala se dychtivě, protože se nemohla dočkat, až prozkoumá celé babiččino hospodářství. Když zde byla loni v létě, ještě byla moc malá, a tak nikam sama nemohla. V zimě bylo zase venku tak nevlídně, že ji to nelákalo. Ale dneska svítilo sluníčko, obloha byla krásně modrá a hlavně – Karolínka už byla přece velká holka. Aspoň si to myslela.

„Můžeš. Ale dávej na sebe pozor!“ smála se babička a doprovodila svou dceru a zetě, Karolínčiny rodiče, do domu.

Rodiče ještě ani nestihli všechno vybalit, když se ozval hlasitý výkřik a za chvíli vpadla Karolínka do dveří, oči na vrch hlavy.

„Babi, čert!“ vysypala ze sebe vyděšená Karolínka.

„A kde?“ zeptala se klidným hlasem babička.

„Vzadu ve stodole. Pojď se podívat!“ Karolínka byla vylekaná, ale zároveň byla moc zvědavá.

„Jaký čert?“ vyzvídal tatínek.

„Chlupatý, s rohama a s kopytem. Úplně jako v té pohádce, kterou jsme nedávno sledovali v televizi.“

Maminka se podívala na tatínka a oběma bylo jasné, nač myslí. Teta Zuzana pustila onehdy Karolínce televizi a zrovna v ní běžela pohádka, na kterou je Karolínka ještě malá. Však se taky celý večer bála. A maminka s tatínkem se s tetou kvůli tomu trochu hádali, jako už mnohokrát předtím.

„Tak už pojďte!“ pobízela všechny nedočkavá Karolínka.

Babička, maminka i tatínek si obuli venkovní boty a vydali se za Karolínkou. Ta je však nevedla ke stodole, do které se ukládá seno, ale někam jinam. Vedla je do chléva.

Přede dveřmi se Karolínka s obavami zastavila, ale když viděla, že dospělí jsou s ní, odvážně otevřela dveře.

„Mé, mé,“ ozval se hlas a všichni hleděli do tváře… hádejte koho… kozla!

Babička, maminka i tatínek na sebe pohlédli a potom se podívali na Karolínku.

„To je můj kozel Emil,“ řekla s úsměvem babička.

„Cože, ko, ko, kozel?“ vydechla překvapená Karolínka.

„Jo, je to kozel. Ale máš pravdu. Vypadá trochu jako čert,“ pokračovala babička. „Po celém těle má bílošedé chlupy, na bradě vousy, nohy mu zdobí kopyta a hlavu zase rohy. Ale pokud ho nebudeš zlobit, tak ti nic neudělá, neboj.“

„Kozla se vůbec nebojím,“ řekla Karolínka, ale stejně zůstala stát na místě. Bylo vidět, že přece jen má z kozla trošku obavy.

„Venku má kozel svou rodinu, pojď se podívat,“ pobídla babička Karolínku a zavřela dveře.

„Jakou rodinu?“ vyzvídala Karolínka.

Babička ji chvilku nechala bez odpovědi, ale když došli k malé ohradě, začala vyprávět: „Podívej, tady je máma koza a dvě její děti – kůzlata.“ Když viděla, že Karolínka v tom má trochu zmatek, dřepla si k ní a rukou ukazovala. „Ta velká je koza a ty dvě malé neposedy, to jsou kůzlátka.“

„A kozel je jejich tatínek?“ zeptala se po chvíli Karolínka.

„Přesně tak“, odpovídá babička. „Táta je kozel, máma koza a jejich děti jsou kůzlata.“ Pak dodala: „Koza nám dává mléko, večer ti dám trochu ochutnat.“

Karolínka nevěděla, co by řekla, protože mléko neměla moc ráda. A tak raději neřekla nic, neboť si nechtěla babičku rozhněvat. Místo toho se rozběhla po louce pryč, vstříc dalším dobrodružstvím.

Rodiče se s babičkou zasmáli, protože všem třem bylo jasné, proč Karolínka neodpověděla. A vydali se zpátky do chaloupky.

V té chvíli ještě netušili, na jaké zvíře jejich malá holčička narazí. Ale o tom zase někdy jindy.


Milují Vaše děti pohádky o zvířátkách? Tak zkuste mou e-knihu sedmi pohádek o zajících.

Zajíc Zuboun a hromada odpadu

ZajícNoční ticho bylo přerušeno duněním motoru a louku zanedlouho zalilo světlo. K lesu se přibližoval automobil. Zajíci i další zvířátka, která byla v lese, se ulekli a utekli pryč. Za chvíli auto zastavilo a ozval se zvuk otevíraných dveří. Po něm následoval různý lomoz, hluk, skřípání a bouchání. Nakonec bylo slyšet zavírání dveří, startování motoru a pak auto s burácením odjelo pryč.

Když ráno zajíci vyběhli z lesa na palouček, vyděsili se. Místo zelené trávy tam byla veliká hromada odpadu.

„Fuj, co to má znamenat? Kdo to tady dal?“ vykřikl Ocasník, nejstarší zajíc, kterého jste mohli poznat podle krátkého ocasu. „Asi to byl nějaký nevychovaný člověk. Darebák jeden.“

„Co budeme dělat?“ ozval se malý zajíček Ondrášek.

„O ten odpad by se mohl někdo pořezat,“ řekl zajíc Lumír, který toho už v životě hodně zažil. „Měli bychom to místo označit páskou, aby tam nikdo nechodil,“ dodal.

Všichni zajíci souhlasili: „To je dobrý nápad, fakt dobrý.“

„Mám jiný nápad,“ řekl najednou zajíc s velkými zuby. Všichni zajíci mají velké zuby, ale tento je měl obzvlášť urostlé. Taky mu nikdo neřekl jinak než Zuboun. „Souhlasím s tím, že ohraničit to místo páskou je dobrý nápad. Takhle nezapomeneme na to, že to není místo pro naše hopsání. Ale já tady ten odpad nechci. Navrhuji, abychom se té hromady zbavili.“

Zajíci na něj koukali, jako by právě spadl odněkud z Měsíce.

„To má být jako co?“ „Jak zbavili?“ „To se toho smetí chceš dotknout?“ Takového otázky létaly ze všech stran.

„Ano, pokud se chceme odpadu zbavit, budeme se jím muset prohrabat,“ odpověděl Zuboun.

„To ho pak tady rozházíš po lese nebo co?“ přerušil ho zajíc Milan, který vždy rychleji mluvil, než přemýšlel.

„Ale kdeže,“ uklidňoval ho Zuboun, „tam dole u vesnice je sběrný dvůr a sběrné suroviny. Tam bych se zašel poptat, zda to tam můžeme dát. Odpad patří do sběru a ne do lesa.“

„Jenže tam je velký pes,“ ozval se zajíc Pavel, který byl veliký průzkumník a nebál se zajít až na kraj vesnice.

„Já vím, jmenuje se Karel, už jsem ho také potkal,“ povídá Zuboun. „Ale když bychom se ho slušně zeptali, jak se mu tam pracuje a jestli by nějaký odpad nevzal, třeba by nám vyšel vstříc. Všechna zvířátka mají ráda, když se o ně někdo zajímá, když jeví zájem o jejich práci, život a tak. Pak jsou vstřícná.“

„To ses zbláznil?“ ozval se opět Milan. „Chceš jít za psem? Vždyť tě zakousne a slupne jak malinu. Přece zajíci a psi se nemají rádi.“ Po chvíli dodal: „A vlci a zajíci už vůbec ne. Však je o tom i ta pohádka Jen počkej, vlku. É, é, ehm. Tedy vlastně Jen počkej, zajíci, že?“

„Ale já to stejně zkusím,“ nedal se odbýt Zuboun.

„Jestli se chceš nechat sežrat, tak si to zkus, ale s námi, s námi nepočítej,“ ukončil debatu Milan. Spolu s ostatními zajíci natáhl kolem hromady pásku a pak odskákali pryč. Na tu hromadu odpadu se totiž už nechtěli dál dívat.

Zuboun chvíli přemýšlel, zda byl dobrý nápad se postavit proti všem. Ale ta hromada se mu opravdu nelíbila. „No co, už jsem to řekl, tak musím vyrazit za tím Karlíkem, tedy spíše Karlem, přece jen je to pes jak hora,“ pomyslel si a odhopkal na kraj vesnice.

„Haf, haf, haf! Co tady chceš, zajíci jeden,“ spustil Karel, když Zubouna uviděl. „Škoda že je tady ten plot, hned bych tě chytil a zakousl. Nebo aspoň pořádně prohnal.“

Zuboun se vůbec nelekl. Nebo pokud se lekl, tak to na sobě vůbec nedal znát. Věděl totiž, že jde za Karlem s jistým posláním a ani Karlovo štěkání, ani jeho vlastní strach ho od toho nemůže odradit.

„Karle, vím, že mne tady nevidíš rád,“ začal. „Ale ty jediný víš, jak to tady chodí, ty se tady vyznáš, protože tady pracuješ. Prosím tě, vy tady berete třeba i plasty?“

„Jasně,“ řekl Karel, kterému Zubounova řeč zalichotila. „Já vím všechno o tom, jak to tady chodí. Kromě plastů bereme i papír, sklo, železo, hliník, dřevo, stavební suť a jiný odpad. Za některé věci dokonce i platíme, třeba za měděné trubky.“

„Kdybych tady nějaký odpad dovezl já, byl bys ochotný mi ukázat, kam patří? Víš, já se na rozdíl od tebe v těchto věcech vůbec nevyznám,“ pokračoval Zuboun.

„Zajíc a dovést odpad? To jsme tady ještě neměli,“ kroutil Karel nevěřícně hlavou. „Ale jo, to já ti rád pomůžu, protože jak jsi řekl, já se tady vyznám.“ Karel se cítil důležitě, a tak byl přátelsky naladěn. Vůbec mu nevadilo, že mluví se zajícem, přestože, jak známo, psi a zajíci se nemají rádi. A vlci a zajíci už vůbec ne.

Zuboun tedy vyrazil zpátky k lesu. Vzal si rukavice a začal tu hromadu třídit. Nejprve vytáhl všechny papíry. Byla jich velikánská hromada. Na druhou hromadu dával plastové láhve. Těch taky bylo. Na třetí hromadu dával sklenice. Když už měl tři velké hromady, pomyslel si, že by je měl odvézt, ať mu je třeba nerozfouká vítr.

„Co bych odvezl nejdřív?“ přemýšlel. „Třeba papír,“ řekl a vzal stavební kolečko. Záhy zjistil, že kolečko je na tu hromadu papíru moc malé, a tak si půjčil pořádný dvoukolák. Na ten se toho vešlo mnohem víc. Ale hlavně měl vozík dvě kola, a tak se při jízdě nevyvracel. I tak se Zuboun pořádně nadřel, než dojel k vesnici.

„Jé, co to tady máš?“ zeptal se překvapený Karel. „Papír, samý papír jsi dovezl. Dobře jsi udělal. Podívej se na tu oblohu. Vypadá to, že bude pršet. Kdyby ti zmokl, tak už bych ho nevzal, protože by byl takový rozmatlaný. Fuj. To jsi opravdu udělal dobře,“ pochválil ho Karel a otázal se: „Víš, kam patří papír?“

„To já nevím,“ odvětil Zuboun.

„To já zase jo. Protože já tady pracuji,“ nafoukl se Karel pýchou a pokračoval: „Do modrého kontejneru. Tam patří papírový odpad. Kdybys to neměl takovou směsici, ale měl to pěkně roztřízeno a svázáno, tak bych ti za to dal i nějakou tu kačku. Třeba příště. Nebo ještě najdeš něco, za co ti rádi zaplatíme.“

Zatímco oba společně házeli papír do kontejneru, Zuboun vyzvídal: „Prosím tě, a co bych měl hledat? Za co vlastně platíte?“

„Třeba hliníkové plechovky nebo železné plechovky. Prostě kovy obecně. Nebo některé láhve, třeba od piva nebo od šťávy se dají vrátit do obchodu. Kdybys tam nějakou takovou viděl, rozhodně ji dej bokem, ať se ti nerozbije.“

„Ale já nevím, jak taková pivní láhev vypadá,“ řekl smutně Zuboun.

„No jó,“ zasmál se Karel. „Ty jsi vlastně zajíc, a tak pivo nepiješ. To pijí lidé. Víš co, dej všechny láhve stranou a já ti je pak pomohu roztřídit.“

„To jsi moc šikovný a hodný pes,“ chválil ho Zuboun a odjížděl pryč.

Karlovi se to tak líbilo, že si ani nevzpomněl na to, že by třeba na zajíce mohl zaštěkat. Protože jak víme, psi a zajíci se nemají rádi. A zajíci a vlci už vůbec ne.

Poté, co Zuboun dojel k lesu, naložil hromadu plastů. Obloha se čím dál tím více zatahovala a začínal se zvedat vítr. „Karel měl s tím přicházejícím deštěm asi pravdu,“ pomyslel si Zuboun, a tak rychle vyrazil k vesnici. Cestou na něj dopadly první kapky. Zuboun nebyl nadšený z toho, že bude mít mokrý kožíšek, ale když už měl práci rozdělanou, tak ji chtěl dokončit. Plasty vyklopil tam, kam mu Karel ukázal – do žlutého kontejneru – a pak uháněl k domovu. Než přišel ke svému pelíšku, byl zcela promočený. Vypadal úplně jako zmoklá slepice. Né, slepice ne, jako zmoklý zajíc. No jo, vždyť Zuboun je zajíc, takže kdy zmokne, těžko může vzniknout něco jiného než zmoklý zajíc, že? A tak se osušil, zalezl do pelíšku a usnul.

Na druhý den bylo hezky, sluníčko svítilo a ptáci zpívali o sto šest. Zuboun chvíli počkal, až tráva obeschne, a dal se zase do třídění hromady. Brzy se vydal na další cestu, tentokráte s plným dvoukolákem kusů skla, láhví a sklenic.

Karel ho uvítal a hned spustil: „Vidíš, tady je láhev od piva. A tady další. A další. Tahle je zase od šťávy, ta je taky za peníze. Takže tyhle dáme bokem a ostatní dáme do kontejneru. Víš do jakého?“

„To netuším,“ pokrčil rameny Zuboun, „ale ty to určitě víš, když tady pracuješ, že?“

„Jasně, když tady dělám, tak všechno vím,“ řekl Karel, který si hned připadal důležitější. „Sklo patří do zeleného kontejneru.“ A už to tam házeli. Břink, prásk, třísk. Sklo se v kontejneru tříštilo, až se to rozléhalo po celém sběrném dvoře. Když skončili, na zemi stála řada láhví od piva a šťávy.

„Tak ti to spočítám,“ řekl Karel a dal se do práce. „Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct. Dvanáct vratných lahví. Každá se v obchodě vykupuje za tři koruny, ale vy zajíci do obchodu nesmíte. Takže já to od tebe vykoupím za dvě koruny a můj páníček, který tady pracuje, to tam potom zanese. Takže dvanáct a dvanáct, to dělá dohromady dvacet čtyři korun.“ Pak se zamyslel. „Ty asi peníze nechceš, že? Co kdybychom ti to dali v mrkvi?“

Zuboun nadšeně přikývl: „To by bylo skvělé, mrkev my zajíci máme rádi.“

Karel se dal do počítání: „Za dvacet čtyři korun můžeme koupit kilo a půl mrkve, protože teď v obchodě stojí mrkev šestnáct korun od kila. Takže ti nachystáme kilo a půl mrkve. Dovezeš ještě něco?“

„Jo, ještě je tam nějaký odpad, ale ten je povětšinou takový mokrý a zapáchající. A pak nějaké plechovky a kousky trubek.“

„Plechovky a trubky? Tak to ještě něco přibude. Víš, co? Dovez to všechno a já ti to pak spočítám při jednom.“

Zuboun vyrazil k lesu a zvesela si pískal. Nejenže bude louka u lesa zase čistá, ale navíc ještě bude mít mrkev. To ani nečekal.

Jak řekl, příště dovezl hromadu odpadu, do kterého se moc neodvážil vrtat. Linul se z ní smrad, a tak to s Karlem rovnou hodili do kontejneru se směsným odpadem. Naposled dovezl plechovky a kousky trubek.

Karel mu pomohl kovy roztřídit na hliník a železo. Pak to zvážili a Karel se dal do počítání. „Za železo a hliník máš dvacet pět korun, za láhve dvacet čtyři. To máme dohromady čtyřicet devět korun. Budu na tebe hodný, zaokrouhlíme to na padesát korun. Ale my to vlastně budeme platit v mrkvích. Za padesát korun máš tři kila mrkve a ještě kousek. To už je docela dost. Co kdybychom ti dali dneska jedno kilo, za týden druhé a pak ten zbytek.“

„Skvělé,“ řekl Zuboun. Byl unavený, ale šťastný. Domů donesl kilo mrkve a jednu mrkev navíc.

Celá rodina jásala. „Tatínku, ty nám tady zkrášluješ les a ještě při tom stihneš obstarat jídlo. Kdo by to řekl.“ Všichni zajíčci s chutí chroupali mrkev, ale nesnědli všechnu. Maminka dala trochu mrkve stranou a pak ji zavařila, protože mrkev je pro zajíce vzácná. A zavařená mrkev se hned tak nezkazí.

Na další den si Zuboun vzal hrábě a celou louku pořádně pohrabal. Pak slavnostně smotal pásku, protože už nebyla potřeba. Celá louka se zase zelenala, jen to místo po hromadě bylo trochu světlejší. Ale to časem zase zaroste.

Brzy se to, že je uklizeno rozkřiklo. Všichni zajíci se na louku chodili podívat, nevěřícně kroutili hlavou a říkali: „Zuboune, ty jsi nás všechny překvapil. Ty jsi to opravdu dokázal. A my jsme ti nevěřili, že by to bylo možné.“

Milan, který vždy rychleji mluvil než přemýšlel, všechny překvapil svým prohlášením: „Teď i já vidím, že když zajíc (a to platí i pro člověka) za něčím jde, je vytrvalý a odhodlaný, tak to může dokázat. I když ho na cestě čeká nějaký pes nebo jiná překážka.“

Od té doby byl Zuboun váženým zajícem.

Audiokniha je na světě

Po dlouhých hodinách strávených posloucháním pohádek, připomínkováním, poslechem nové verze je audiokniha konečně na světě!

Ve zkratce:

  • 38 mp3 souborů
  • 3 hodiny 14 minut
  • 168 MB

Ukázky několika pohádek a všechny další informace, včetně možnosti zakoupení, najdete v mém obchodě.

Ať se vám dobře poslouchá!

 

Indiánský zvěd

Daleko od Prahy, na Valašsku, v údolí řeky Bečvy je vesnice jménem Jablůnka. V Jablůnce mají školku a v té školce kupu dětí. Kluky i holky a všechny ty děti tam hlídají šikovné paní učitelky. V jedné třídě mají kluka, který se jmenuje Jarolím a ten Jarolím má tuze silný hlas. Každou chvíli piští a huláká.
V úterý, za slunečného počasí, vyrazila Jarolímova třída na výlet, jak bývá jejich každodenním zvykem. Popravdě to nebyl úplně výlet, spíše taková delší vycházka. Sotva došli do lesa, Jarolím nadšením křičel: “Jé, kámen!“. Za chvíli ječel zas: „Jú, šiška!“. A pak řval jako na lesy: „Jé, klacek!“
Děti i paní učitelky ho napomínaly, aby nehulákal, neboť je v lese, ale Jarolím si nedal říct.
Ve třídě byly dvě šikovné holčičky, Lenička a Anička. Ty přišly za Jarolímem a potichu mu povídají: „Jarolíme, chtěl by sis zahrát na indiány?“
„Uá, uá, uá,“ rozječel se Jarolím na celé kolo a nadšeně pokračoval: „Rád, moc rád.“
„Takhle ne,“ řekly tiše holky. „My myslíme na indiánského zvěda.“
„Zvě.. co?“ zeptal se překvapený Jarolím.
„Zvěda. To je takový indiánský průzkumník. Víš, moje maminka mi říkala, že tady včera na kraji lesa potkala srnce a zajíce. Kdybychom si hráli na zvědy, to znamená, že bychom se plížili potichu lesem, možná bychom také něco uviděli. Třeba nějakou srnečku.“
„Na zvěda?“ řekl Jarolím hlasem, který byl tišší než obvykle. „Děcka, to by mohlo být fajn. Zahrajeme si na indiánského zvěda.“ Pak začal úplně šeptat: „Půjdeme potichoučku lesem, až tam na kraj louky a podíváme se, jestli tam není nějaké zvířátko. Dávejme si pozor, aby nás nebylo slyšet. Aby pod námi nepraskla ani větvička, ani nezašustilo listí.“
Jarolím se během tohoto povídání tak vžil do role zvěda, až nadchl celou třídu. Všichni ztichli a byli tiše jako pěny. Paní učitelky se na sebe podívaly a usmály se.
„Tak to má být, v lese jsme potichu,“ pomyslely si.
Děti šly tak tiše jak jen dovedly. Všechny si dávaly pozor, kam šlapou, obzvlášť Jarolím. Když došly na kraj lesa, nevěřícně koukaly.
„Jé, podívejte,“ zazněl tlumený šepot. Asi patnáct metrů od nich se páslo nějaké zvíře. Vlastně několik zvířat, ale jedno z nich poutalo pozornost všech dětí. Bylo velké a mohutné. Čtyři nohy, ocas a na hlavě něco, co vypadalo jako haluze. Bylo to mohutné paroží. Nebyl to srnec, byl to jelen. A vedle něj se páslo několik laní.
Děti na to vyjeveně koukaly. Po chvíli jedno z dětí uklouzlo, spadlo na zem a vyjeklo leknutím. Ne moc nahlas, ale stačilo to.
Jelen zvedl hlavu, takže bylo krásně vidět jeho paroží, a koukal k lesu.
Nikdo ani nedutal. Všichni čekali, jestli je jelen uvidí.
Možná je viděl, ale protože se nehýbali, tak se tím nezabýval. Hlavně však větřil. Jeleni, srny a mnohá další zvířata totiž větří. To znamená, že čichají ve vzduchu, zda k nim vítr nezanese nějaký cizí pach.
Naštěstí vítr vál k lesu, takže jelen po chvíli sklonil hlavu a pásl se dál.
Po několika minutách se vítr otočil a v tu chvíli jelen zpozorněl. Začichal, a pak zabékal, protože ucítil pach člověka. Na jeho zabékání se laně zvedly a všichni prchali pryč. Pelášili, jako když do nich střelí. To vám byly skoky, děti na nich mohly oči nechat.
Když zvířata zmizela, děti se ptaly paní učitelky, co byla zač. Většina z nich totiž jelena ani laně ještě neviděla. Některé děti říkaly, že to byl kůň, jiné že srnec, někdo dokonce říkal, že to byla asi kráva. Jen některé děti věděly správnou odpověď.
Paní učitelky potvrdily, že se jednalo o jelena, a když dorazili zpět do školky, společně se podívali do knížky. Ukázali si, jak vypadají srny, jeleni, srnci, laně, zajíci a další lesní zvířata.
Od té doby se vycházky do lesa změnily. Děti se i nadále v lese honily, házely šiškami a podobně, ale čas od času si všechny hrály na indiánské stopaře. Díky tomu, že pak chodily lesem pěkně potichoučku, měly brzy na svém kontě několik spatřených zajíců, srn, ježka, užovku a dokonce i myš.
A hlavně, nikdo už nikdy nehulákal jako na lesy. Ani Jarolím.


Milé děti, pamatujete si, nad jakými třemi věcmi Jarolím výskal, když přišli do lesa?
Umíte nakreslit jelena?
A indiánského zvěda?

P.S. Pro tisk dostupné také v pdf formátu.

Odstartováno jest

Děkuji všem, kteří jste přispěli na můj projekt na serveru Startovač.cz.
Díky vám všem časem spatří světlo světa audiokniha pohádek, a to nejen světa virtuálního, ale také fyzického.