Author: Táta Standa

Odstartováno jest

Děkuji všem, kteří jste přispěli na můj projekt na serveru Startovač.cz.
Díky vám všem časem spatří světlo světa audiokniha pohádek, a to nejen světa virtuálního, ale také fyzického.

Šalina Žofka a zloděj

Když jsme přespávali u příbuzných v Brně, děti nemohly usnout, neboť za oknem neustále jezdily šaliny. A tak mne prosily o pohádku. O čem by asi tak mohla být? 🙂

ŠalinaNa Jižní Moravě, blízko soutoku Svratky a Svitavy, leží velké město. Jmenuje se Brno a je plné lidí. Po městě je rozváží autobusy, trolejbusy a šaliny. Že nevíte co je to šalina? Šalina jezdí po kolejích a přitom to není vlak. Jezdí po kolejích? Tak to už asi tušíte, že by to mohla být tramvaj neboli električka. Máte pravdu, jedná se o tramvaj, ale v Brně jí nikdo neřekne jinak než šalina.

Brněnské šaliny jsou buď nové, staré, polonové nebo polostaré. Některé mají jeden vagón, jiné dva a dokonce tu a tam můžete spatřit i tři vagóny najednou. Na některých linkách jezdí šaliny, které umí jezdit tam i zpět bez otáčení, protože mají dva předky. Jiné se musejí na zpáteční cestu otočit. Mezi všemi těmi šalinami je však jedna zvláštní.

Jmenuje se Žofka a na první pohled vypadá úplně normálně. Vpředu má kabinu řidiče a zbytek vozu je určen pro cestující. Přesto s ní někteří řidiči nechtějí jezdit. Ne že by měla vadný motor nebo tak něco, ale šušká se, že jednou za čas, dalo by se říci jednou za uherský rok, se v ní dějí nezvyklé věci. Nejsou jasné důkazy, jsou to spíše spekulace, ale i ty stačí k tomu, aby se jí někteří řidiči vyhýbali.

Poslouchejte, co se stalo jednoho dne…

Na Konečného náměstí nastoupil mladý muž. Spíše to byl ještě kluk než muž. Nejpřesnější by bylo ho nazývat mladíkem. Tento mladík vypadal jako většina lidí kolem. Nevýrazné oblečení, jemně ošoupané boty, přes rameno měl ležérně přehozenou tašku. Nejzajímavější na něm byly jeho oči.

Nikomu se sice do očí nepodíval, ale přesto si pořád prohlížel lidi kolem sebe. Byly to kradmé pohledy, ale nikdo jim neunikl. Ani starý pán s vnučkou dvě sedadla od něj, ani mladá dívka se sluchátky na uších. Nejčastěji se však jeho oči zastavovaly na jedné paní, která stála nedaleko. Držela se madla a přes rameno měla přehozenou kabelku. Kabelka byla krásná, luxusní a také pořádně naplněná. Vtom v ní zazvonil telefon.

Paní si posunula kabelku dopředu, otevřela ji a vytáhla telefon. Okamžitě ho zvedla a začala se bavit s někým, kdo byl kdoví kde. Kabelka se jí posunula trochu dozadu.

Mladíkovi zajiskřily oči. Přímo nahoře byla naditá peněženka, která jakoby chtěla sama vyskočit z tašky. Mladík se nenápadně přiblížil, natáhl ruku a už chyběl jen kousek k tomu, aby se peněženky zmocnil.

„Nechej toho! Tady se nekrade!“ uslyšel tichý, ale rázný hlas, který ho přiměl ruku stáhnout zpátky. Mladík se trochu skrčil a opatrně se podíval za sebe. Obával se toho nejhoršího. Že je tam revizor nebo policista, kterého si předtím nevšiml a který ho teď popadne za rameno.

Ale nikdo tam nebyl. Rozhlédl se, ale vypadalo to, že si nikdo ničeho nevšiml. Žádný z cestujících se na něj ani nedíval, natož aby mu něco říkal.

„Co to bylo?“ pomyslel si mladík a zamračil se. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by ten hlas mohl patřit šalině. Nenapadlo ho to, protože věci přece nemluví. Leda tak v pohádkách. A tak dospěl k závěru, že se mu to jen zdálo a opět natáhl ruku.

„Máš ucpané uši, nebo co? Tady se nekrade! Vystup si!“ ozval se znovu ten hlas a tentokrát zněl naštvaně.

Mladík sebou trhl, a protože šalina zrovna zastavovala, vystoupil.

„To jsem blázen, to jsem blázen,“ mumlal si zamyšleně a šel domů.

Zhruba týden po této události dobíhal tentýž mladík šalinu. Shodou okolností to byla zase Žofka. Zdálo se, že ji stihne, ale na poslední chvíli mu šalina zavřela dveře před nosem.

„Zloděje nevozím,“ ozval se známý hlas.

Mladíka to tak vyvedlo z míry, že se nezmohl ani na to, aby zanadával nad ujetým spojem.

„Jak může někdo vědět, že jsem zloděj?“ zamyslel se. „Vždyť mne nikdo nechytil, ačkoli se mi předevčírem podařilo jednu paní konečně okrást.“ Pak ho napadla hrozná myšlenka: „Co když to mám napsané na čele?“

Úplně se zhrozil, až ho polil studený pot. Rozběhl se domů. Když rozrazil dveře do bytu, utíkal do koupelny, kde měl zrcadlo.

„Uf, nic tam není,“ vydechl úlevou. „Ale když to nemám napsáno na čele, jak to mohl někdo tušit?“

Mladý zlodějíček přemýšlel, ale na nic nepřišel. Jediné, co věděl jistě, bylo, že nic takového už nechce nikdy zažít. Při představě, že někdo ví, co je zač, mu bylo trošku nevolno. Zvlášť ho děsila možnost, že se to dozvědí lidé v jeho okolí. To by mu nikdo nevěřil a nikdo by s ním nechtěl být.

„Už nebudu krást!“ Tato myšlenka zazářila v jeho hlavě jako čerstvě rozsvícená žárovka. Byla to první myšlenka, která slibovala úlevu a zlepšení. Chvíli tento nápad promýšlel ze všech stran, až dospěl k závěru, že tak to bude nejlepší.

Pár dní nato nastoupil onen mladík opět do šaliny Žofky. Ta ho bedlivě pozorovala. Všimla si, že jeho oči stále těkají od jednoho cestujícího k druhému, ale už v nich nebyl pohled šelmy číhající na kořist.

„Hm, že by se v klukovi hnulo svědomí?“ pomyslela si Žofka. „Jsem zvědavá, co se z toho vyklube.“

O dvě zastávky dále se šalinou začal rozléhat zvuk zvonícího mobilu. Mladá slečna si rozepla batoh, vyndala z něj telefon a dala se do hovoru. Batoh zůstal rozepnutý, takže všichni mohli vidět, že přímo na kraji je peněženka a taštička s doklady.
Mladík se na tu peněženku chvíli zálibně díval. Bylo poznat, že ho představa snadného úlovku dost láká. Pak se rozhodl. Udělal krok k té slečně a natáhl ruku.

„Promiňte, že vás ruším,“ řekl tichým hlasem poté, co jí jemně poklepal na rameno. „Máte otevřený batoh a mohlo by se stát, že vám vypadne peněženka. Máte ji přímo na krajíčku.“

Slečna na chvíli přerušila telefonování, podívala se na batoh, usmála se a řekla: „Děkuji, jste moc hodný. Někdy z roztržitosti zapomenu na opatrnost.“ Pak batoh zavřela a pokračovala v započatém telefonátu.

Celá šalina najednou zvláštně zaskřípala, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost, protože šaliny tu a tam vržou a skřípou. Tohle zaskřípání však znamenalo, že si Žofka pořádně oddechla. „Už jsem se bála, že jsem se zmýlila,“ řekla si s úlevou sama pro sebe.

Když mladík na konečné vystupoval, uslyšel známý hlas: „To s tím batohem bylo dobré, jen tak dále, chlapče.“ Trhl sebou, rozhlédl se, ale nikde nikoho neviděl.
„Snad nemám halucinace?“ polekal se, ale pak už ten hlas nikdy neslyšel. Nebylo potřeba, protože už nikdy nic neukradl. Ale čas od času, když jel šalinou, měl pocit, jako by se na něj někdo usmíval.

Jen vy děti víte, že se to usmívala Žofka, která byla ráda, že to s ním dobře dopadlo.

Prázdninové čtení v knihovně

Masarykova veřejná knihovna pořádá každé prázdninové úterý čtení pro děti.

Třikrát během prázdnin můžete slyšet také mé pohádky, a to v úterý

  • 25. července
  • 8. srpna
  • 22. srpna

Přijďte, těšíme se na vás.

Patricie a ztracené vagóny 2/2

Pokračování prvního dílu.

Cesta vlakemZatímco děti pomalu dojížděly domů, Patricie se v depu trápila. Proč asi? Samozřejmě ji mrzelo, že jí lidé připisují vinu za ztracené vagóny. Jelikož však Patricie vždy myslela i na druhé, mnohem více ji trápilo, že bez vagónů nedokáže na druhý den odvézt všechny děti na výlet včas. A tak se jí v hlavě pořád dokola honily dvě otázky: „Kam se mohly podět? Kdo je mohl vzít?“
Asi za dvě hodiny do depa přiběhl udýchaný výpravčí a už od vrat volal: „Patricie, vagóny se našly!“
„Kde byly?“ zeptala se Patricie s ulehčením v hlase.
„Volal mi výpravčí ze Zlámané Lhoty, že tam před chvíli přijela mašinka ze Zlobivé Lhoty a dovezla čtyři prázdné vagóny. Prý si je bez dovolení půjčila.“
„To jsem ráda, že je vrátila. Doufám, že je doveze až sem.“
Výpravčí chvilku mlčel a pak řekl: „V tom je ta potíž. Musíš si pro ně dojet sama. Ta mašinka je tam nechala a rychle odjela pryč.“
„To snad ne,“ vydechla Patricie. „Zase se trmácet přes ten kopec! To není spravedlivé!“
„Není, ale nedá se nic dělat,“ pokračoval výpravčí. „Jiná mašinka tady není a ty vagóny budeš zítra potřebovat.“
„Já vím, přijedou další děti,“ pokývala Patricie hlavou. „Tak já tam pro ně dojedu.“
Za pár minut už uháněla do kopce směrem k Podhradní Lhotě. „Aspoň že teď jedu bez vagónů, ale i tak je to nespravedlivé,“ brblala unavená Patricie.
Když dojela do Zlámané Lhoty, tamní výpravčí se jí hned začal omlouvat: „Milá Patricie, promiň mi, že jsem tě podezříval z toho, že jsi někam zašantročila ty vagóny. Teď už vím, že to opravdu nebyla tvoje vina. Odpusť mi to.“
Patricie byla poněkud překvapena, ale pak s úsměvem odpověděla: „V pořádku. Zas se tolik nestalo.“
Pak se otočila, a zatímco ji připřahali vagóny, vykládala s výpravčím o všem možném.
„Tak už můžeš vyrazit,“ zahlásil výpravčí. „Dobře dojeď a naber síly na zítřek. Těším se, že se tady zase uvidíme.“ S těmito slovy se s Patricií rozloučil, zapískal na píšťalku a zvedl zelenou plácačku.
Patricie vyrazila na cestu domů. Jela zvolna, protože neměla kam spěchat. Když vjížděla do nádraží v Podhradní Lhotě, překvapeně vydechla. Na nástupišti stál pán a zuřivě mával.
„Co tady dělá?“ pomyslela si. „Vždyť už dnes nemá jet žádný vlak.“ Zastavila a zeptala se: „Kde se tady berete?“
„To jsem rád, že vás vidím,“ povídá ten pán. „My jsme s rodinou zabloudili a přišli jsme zde asi půl hodiny po odjezdu posledního vlaku. Mohli bychom se svézt do Podkopané Lhoty, kde máme auto? Děti už jsou moc unavené, to už bychom nedošli.“
Patricie se rozesmála.
„Čemu se smějete?“ zeptal se překvapený pán.
„Ale, to je dlouhá historie,“ odvětila Patricie. „Naskočte si, povím vám to cestou.“
Pán, jeho žena i děti nastoupili a Patricie se dala do vyprávění. Povídala o ztracených vagónech, o tom, že se musela znovu štrachat do kopce pro děti a teď pro znovunalezené vagóny. Zakončila to slovy: „Smála jsem se, neboť jsem si uvědomila, že nebýt těch ztracených vagónů, tak bych vám nemohla pomoci. Jsem ráda, že se nemusíte trmácet dlouhé kilometry pěšky. Jak o tom tak přemýšlím, ono to zlé bylo nakonec k něčemu dobré. Ty trampoty jsou vyváženy tím, že vás teď vezu. Teď už se nezlobím, on ten den nebyl nakonec tak špatný.“ A znovu se usmála.
Když dojeli do Podkopané Lhoty, celá rodina Patricii moc a moc děkovala, že je zachránila.
Když se loučili, Patricie se usmívala. Pak šla spokojeně spát.
Tím to však celé neskončilo. Ještě to mělo hezkou dohru.
Příští víkend se na nádraží objevila tahle rodinka znova a jako poděkování dovezla Patricii kanystr oleje a obrovitánské lízátko, akorát pro velké mašinky.
To chutnalo. Mňam.


Líbí se Vám pohádky o vláčcích? Čtyři z 37 pohádek z mé knihy Pohádky z tátovy hlavy jsou věnovány právě právě mašinkám a vagónkům. Kniha je k dispozici v tištěné, elektronické i audio podobě a můžete si ji koupit přímo ode mne. Zvolíte-li elektronickou nebo audio verzi, můžete pohádky číst či poslouchat už dnes. Pokud použijete kupón CtemePohadky, získáte slevu ve výši 30% na e-knihu nebo audioknihu.

Patricie a ztracené vagóny 1/2

Mašinka PatricieUprostřed Podkopané Lhoty se nacházelo malé nádraží, které bylo domovem mašinky Patricie. Patricie vždy ráda tahala vagóny, ale na dnešek se obzvláště těšila. Těšila se, přestože věděla, že ji čeká těžká práce. Dnes totiž měla táhnout osm vagónů, ačkoli obvykle táhla jen čtyři. Bylo to tím, že konec školního roku byl za dveřmi. A jak známo, ke konci školy jezdí děti na výlety.
Bylo ráno a vlak byl připraven k odjezdu. Celé čtyři vagóny byly obsazeny jenom dětmi a jejich učitelkami a učiteli. Protože se tam všechny děti ani nevešly, tak některé seděly nebo stály spolu s ostatními cestujícími v těch zbývajících čtyřech. Jste zvědavi, kam všechny ty děti cestovaly?
Do Podhradní Lhoty.
Patricie zahoukala a vydala na cestu. Pořádně u toho funěla. Šššš, šššš. Podhradní Lhota totiž ležela na kopci. Ještě výše na kopci pak stál hrad. A právě na ten hrad mířily všechny ty děti. Hrad lákal k návštěvě soubojem rytířů a dalším zajímavým programem pro děti. Navíc nabízel nádherný výhled široko do kraje.
Patricii trvalo stoupání celých dvacet minut. Dvě desítky minut bez kousku odpočinku. Konečně tu byla Podhradní Lhota. Děti se hrnuly z vlaku ven a mávaly na Patricii. Ta si trošku oddychla a pak se vydala směrem ke Zlámané Lhotě. Tentokrát to bylo z kopce, a tak za deset minut byla tam. Odpojila čtyři prázdné vagóny a zaparkovala je na slepou kolej. Pak vyrazila na další cestu, směrem k Malé Lhotě.
Celé dopoledne Patricie vozila cestující. Když však kostelní zvony začaly odbíjet třetí odpoledne, vydala se zpět do Zlámané Lhoty.
„Co to má být? Kde jsou mé vagóny?“ vykřikla zděšeně, když dojela na nádraží. Slepá kolej, na kterou ráno odložila nepotřebné vagóny, byla úplně prázdná. Patricie se rozhlížela, ale široko daleko nebyl žádný volný vagón.
„Nemáš těch vagónů nějak málo, Patricie?“ zeptal se výpravčí ze Zlámané Lhoty.
„Právě že mám,“ odpověděla zneklidněná Patricie. „Ráno jsem si čtyři vagóny zaparkovala tady u vás.“ Pak dodala: „Ale teď tady nejsou.“
„Já jsem tady žádné vagóny neviděl,“ povídá výpravčí. „Jsi si jistá, že jsi je nechala právě u nás? Nepleteš se?“
„Nepletu,“ odvětila dotčeně Patricie.
„Nicméně tady nejsou, tak budeš muset zkusit nacpat všechny děti do těch vagónů, které máš,“ pokračoval výpravčí. „Už bys měla jet, ať to nějak stihneš.“
Patricie smutně vyrazila a ještě zaslechla, jak výpravčí potichu dodal: „Hloupá mašinka, ani neví, kde nechala vagóny.“
Au, to zabolelo u srdíčka.
Když smutná Patricie dojela do Podhradní Lhoty, nastal tam veliký zmatek.
Kde máš vagóny? Kam se máme nacpat? Tam se všichni nevejdeme. Roztržitá mašinka, zapomněla na vagóny. Co budeme dělat? Ujede nám přípoj.
Tyto a další věty létaly vzduchem.
Naštěstí byl výpravčí v Podhradní Lhotě rozhodný člověk, a tak rázně zavelel: „Nastupovat po jednotlivých třídách. Vmáčkněte se, kde to jde. Pošlu pro vás další vlak, tak se neušlapejte.“
Aby uklidnil ty, na které se nedostalo, tak dodal: „Kdo se nevejde, tak dostane zmrzlinu zadarmo.“
To zabralo. Děti se přestaly tlačit do vlaku a vydaly se směrem k okénku, u kterého se prodávala zmrzlina. Patricie se díky tomu mohla vydat na cestu.
„Uháněj, jak nejrychleji to půjde, Patricie,“ povídá výpravčí. „Obávám se, že to budeš právě ty, kdo se bude muset vrátit.“
Taky že jo. Sotva co zastavila Patricie v Podkopané Lhotě, přiběhl pan výpravčí a povídá: „Vypřáhnout, otočit a honem zpátky.“ Pak dodal: „Prosím Tě, cos udělala s těmi vagóny?“
Patricie odpověděla: „Nechala jsem je ve Zlámané Lhotě, ale někam zmizely.“
„Vagóny přece nemizí samy od sebe,“ zamumlal výpravčí. „Nezapomněla jsi je zabrzdit?“
„Nezapomněla! Fakt!“ smutně ze sebe vysoukala Patricie a vyrazila se otočit.
Za malou chvíli už uháněla zpátky do kopce. „To je den, to je den,“ mrmlala si. Místo toho, aby odpočívala v depu, musela znovu šplhat do Podhradní Lhoty. Ještěže táhla jen prázdné vagóny.
Patricii nevadila ani ta dřina samotná, ale to, že ji nikdo nevěřil. Všichni si mysleli, že je hloupá mašinka, která někam zašantročila vagóny. A přitom to nebyla pravda.
Když dorazila do Podhradní Lhoty, naložila zbývající děti a vydala se směrem ke Zlámané Lhotě.
Cože, ke Zlámané Lhotě?
Přesně tak. V Podhradní Lhotě byla jen jedna kolej, a tak se Patricie nemohla otočit. Musela dojet do Zlámané Lhoty, tam se otočit a znovu vyšplhat kopec do Podhradní Lhoty. Teprve potom se rozjela z kopce do Podkopané Lhoty.
Děti, a hlavně paní učitelky, se už nemohly dočkat, až tam budou. Naštěstí je pan výpravčí uklidnil, když telefonoval, že domluvil pozdější odjezd navazujících spojů. Tak, aby nikomu neujely.
Dobře to dopadlo. Děti vystoupily, rozběhly se k přípojným vlakům a nakonec zdárně vyrazily domů.
A Patricie? Ta konečně zajela do depa, aby si trochu odpočinula.

Dokončení příště


Líbí se Vám pohádky o vláčcích? Čtyři z 37 pohádek z mé knihy Pohádky z tátovy hlavy jsou věnovány právě právě mašinkám a vagónkům. Kniha je k dispozici v tištěné, elektronické i audio podobě a můžete si ji koupit přímo ode mne. Zvolíte-li elektronickou nebo audio verzi, můžete pohádky číst či poslouchat už dnes. Pokud použijete kupón CtemePohadky, získáte slevu ve výši 30% na e-knihu nebo audioknihu.

Bonbóny

Bonbóny„Co to děláš?“ zakřičela mašinka Kamilka poté, co kolem ní projela Alžbětka a sebrala jí hrst bonbónů.
„Ach jo! Teď nemám skoro žádné bonbóny,“ povzdechla si Kamilka smutně. „Asi budu plakat,“ dodala fňukavě a po chvíli se dala do breku. Bylo jí líto, že přišla o své bonbóny.
Když přijela domů, všechno začala vyprávět mamince: „Mami, poslouchej, co se mi stalo. Sedím si tak na hlavní koleji a prohrabávám se bonbóny. Najednou se přiřítila Alžbětka a většinu hromádky mi sebrala. Jsem z toho úplně smutná.“
Maminka ji litovala, neboť viděla, že Kamilku to pořádně sebralo. Vypadala dost ztrápeně.
Po nějaké době se Kamilka otřepala a zase si šla hrát ven. Jak projížděla vzadu za depem, uviděla předkloněnou mašinku. Byla to Olinka a před sebou měla dvě hromádky bonbónů. Kamilka si vzpomněla na zmizelé bonbóny a opět jí začalo být smutno. Pak dostala nápad: „Mohla bych vzít bonbóny Olince a zase bych je měla i já! Ona má stejně dvě hromádky a já nemám nic.“
Chvilku bojovala s myšlenkou, že by takto neměla jednat, ale touha po bonbónech byla silnější. Rozjela se, chňapla po jedné z hromádek a byla ta tam.
„Jé, moje bonbóny! Kde jsou?“ zakřičela Olinka a rozplakala se. Půlka bonbónů byla pryč.
Zatímco Olinka plakala, Kamilka do sebe ládovala bonbóny, div že nepraskla. Pak odjela domů, a protože byla nacpaná, tak šla spát bez večeře.
U snídaně jí maminka povídá: „Poslouchej, Kamilko, co jsem ráno zaslechla v obchodě. Řádí tady další zloděj bonbónů. Představ si, že Olinka koupila pytlík bonbónů, který chtěla dát svému bráškovi a sestřičce. Když je třídila na dvě hromádky, najednou se přiblížil nějaký zloduch a půlku bonbónů jí sebral. Byla z toho úplně smutná. Stejně jako ty včera, možná ještě víc.“
V Kamilce by se krve nedořezal, kdyby nějakou měla. Protože to byla mašinka, tak by se vody nebo oleje nedořezal. Úplně se zastyděla. Vždyť jí ty bonbóny vzala ona!
Chvíli přemýšlela, zda to má mamince říct. Nechtělo se jí, a tak beze slova vyrazila do školky. Když však přišla odpoledne domů, nedalo jí to a zašla za maminkou, protože s maminkou řešila všechny trable ve svém životě.
„Maminko, musím se ti k něčemu přiznat,“ začala pomalu. „Když jsem včera viděla Olinku, jak tam třídí bonbóny, bylo mi líto, že já jsem o část svých bonbónů přišla. A tak jsem jí ty bonbóny vzala.“
„Cože? To jsi byla ty?“ divila se maminka. „Vždyť víš, jaké je to nepříjemné. Jak tě bolelo, když Alžbětka vzala bonbóny tobě. A ty jsi to samé udělala Olince? To nechápu.“
Pak dodala: „To by ses Olince měla omluvit. A měli bychom jí koupit nové bonbóny.“
„Nó, to bychom asi měli,“ povídá Kamilka, „ale mně se vůbec nechce.“
„To se ti nedivím. Ale pojď, zajdeme teď do obchodu koupit bonbóny a pak je zaneseš Olince.“
Maminka se zvedla, vzala tašku a rázně vyjela směrem k obchodu. Kamilka se loudala za ní. Když maminka koupila bonbóny, podala je Kamilce a vyzvala ji, ať jde za Olinkou.
Kamilka se ošívala, vrtěla, všelijak otálela, ale nakonec se pomaloučku vydala s pytlíkem v ruce za Olinkou.
„Ahoj, Olinko!“ zavolala, když ji uviděla.
„Ahoj, Kamilko“ odpověděla jí Olinka. „Jak se máš?“ zeptala se pak.
Kamilka po chvíli mlčení spustila: „Moc dobře ne. Musím se ti k něčemu přiznat. To já jsem ti včera vzala ty bonbóny. Tady ti nesu nové. Promiň mi to.“
„Tos byla ty?!“ vyrazila ze sebe Olinka překvapeně. „Co Tě to napadlo, Kamilko?“
„Víš,“ odpověděla Kamilka, „včera mi Alžběta vzala bonbóny. Když jsem tě uviděla, začalo mi být líto, že já je nemám a ty jo. Tak jsem ti je sebrala. Odpusť mi to, prosím.“
„Odpouštím,“ usmála se na ni Olinka. „A víš co? Rozpočítáme bonbóny pro brášku a sestřičku společně, jo?“
Holky se hned pustily do díla a brzy před nimi byly dvě stejné hromádky bonbónů.
Olinka poté vzala jeden bonbón z levé hromádky a dala ho Kamilce. Pak vzala jeden bonbón z pravé hromádky. „Teď si smlsneme, a pak doneseme bonbóny mým sourozencům,“ dodala a strčila si bonbónek do pusy.
Až bonbóny docucaly, vzala každá z nich jednu hromádku a dovezli je Pavlíkovi a Leničce, což byli Olinčini sourozenci.
Dva dny nato potkala Kamilka Alžbětu.
Když ji uviděla, hned si vzpomněla na to, že jí Alžběta ukradla bonbóny. Přemítala, zda ji má vůbec pozdravit. Ale uvědomila si, že sama byla v úplně stejné situaci. Když šla za Olinkou, nevěděla, zda ji Olinka vůbec bude chtít vidět.
A tak začala rozhovor sama.
„Ahoj, Alžbětko, jak se máš?“ pozdravila ji.
„Ahoj. Docela dobře. Akorát mne mrzí, že jsem ti vzala ty bonbóny.“ Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala: „Víš, co se mi stalo? Já jsem ztratila své bonbóny. Normálně mi zmizela půlka bonbónů. A tak jsem si řekla, že si nějaké opatřím, a proto jsem ti je vzala.“
„To ti je někdo sebral?“ zeptala se Kamilka.
„Já nevím,“ povídá Alžbětka. „Prostě najednou byly fuč. Já jsem z toho byla tak rozladěná, že jsem ti bonbóny ukradla.“ Po delší odmlce nesměle dodala: „Odpustíš mi to?“
„Jasně,“ odpovídá vesele Kamilka a objala Alžbětku.
Od té doby zase jezdily a hrály si společně.
Zajímalo by vás, jak zmizely Alžbětiny sladkosti? Ona je měla položené na židličce u potoka, a když couvala, zlehka do židle drcla. Vůbec si toho nevšimla, ale půlku bonbónů shodila do vody. Tak to bylo.


Líbí se Vám pohádky o vláčcích? Čtyři z 37 pohádek z mé knihy Pohádky z tátovy hlavy jsou věnovány právě právě mašinkám a vagónkům. Kniha je k dispozici v tištěné, elektronické i audio podobě a můžete si ji koupit přímo ode mne. Zvolíte-li elektronickou nebo audio verzi, můžete pohádky číst či poslouchat už dnes. Pokud použijete kupón CtemePohadky, získáte slevu ve výši 30% na e-knihu nebo audioknihu.

Zlaté nohy

Fotbalista s míčem„Ten kluk má zlaté nohy,“ vydechl pan Hovorka. „Kdo to je?“
„To je Franta. Od Sováků. Těch, co bydlí u řeky,“ odpověděl pan Trčka. Pan Trčka byl lomnický fotbalový trenér a byl rád, že do týmu získal novou posilu. Dokonce takovou, kterou mu chválí i místní fotbalová legenda, pan Hovorka.
Pan Hovorka pokračoval: „Sledujte jeho držení míče. Jako by mu ho někdo přilepil k noze. Ten kluk to dotáhne daleko.“ Pak se odmlčel a dodal: „Mohl by to dotáhnout daleko. Vše záleží na tom, zda bude poctivě trénovat. Talent, netalent, bez tréninkové dřiny to nejde. Ani ve fotbale, ani jinde. Někdy je příliš talentu tak trošku na škodu.“ Pak s úsměvem prohodil: „Ale o tom víte své, že?“
Pan Trčka souhlasně pokývl hlavou: „Moje řeč. Pár takových jsem už zažil. Měli talent od Boha, ale zahodili ho.“ Pak mávl rukou směrem k brance a zeptal se: „Co říkáte na Petříka? Ten kluk v modrém triku. Taky je tady nový.“
Delší dobu bylo ticho. Trenér se zájmem sledoval pana Hovorku. Jeho zúžené oči prozrazovaly velké soustředění. Nakláněl se dopředu a nespouštěl z Petříka zrak. Čím déle ho pozoroval, tím více se usmíval. Nakonec pan Hovorka pronesl svůj verdikt: „Má potenciál. Taky chuť do hry. Nedá se odradit. Všiml jste si, jak mu třikrát Honza utekl, ale vždy ho doběhl a znovu a znovu se mu snažil sebrat míč?“
Trenér si toho všiml také. Honza byl sice o hlavu vyšší než Petřík, ale ten si z toho vůbec nic nedělal. Měl za úkol Honzu hlídat, a tak mu bránil ze všech sil. Proto řekl: „Souhlasím s vámi, pane Hovorka. Kluci se mu zatím ještě občas posmívají, ale pokud se přes to přenese, věřím, že může být jednou i kapitánem.“
Pan Hovorka měl čich na lidi. S Frantou to bylo tak, jak se obával. Protože mu šel fotbal sám od sebe, tak se na trénincích docela flákal. Vše mu přišlo příliš jednotvárné a nudné. Dokonce začal trenérovi odmlouvat: „Proč bych měl pořád dokola kličkovat s balónem kolem kuželů? Proč pořád střílet na bránu? Však se podívejte, jde mi to samo.“
„Máš úžasný talent, Františku,“ trpělivě mu opakoval pan Trčka, „ale bez řádného tréninku se nikam neposuneš. Podívej se na Petříka. Když jste přišli, tak ti nesahal ani po kotníky. Ale díky poctivé dřině tě pořádně dotahuje.“
Tohle Franta fakt poslouchat nechtěl. Otočil se a šel raději domů.
„Však to jednou pochopíš,“ dodal pro sebe trenér. „Snad už nebude pozdě.“
Měsíc poté hráli Lomničtí svůj první letošní zápas. Soupeřem jim byla jedenáctka, která přijela až z Březolup. Pan Trčka poslal na hřiště hlavně zkušené borce. Z nováčků nastoupil jen Franta. Petřík seděl na lavičce náhradníků.
Během prvního poločasu se lépe vedlo domácím. Franta měl výbornou náladu, protože dal dva góly. „Prý to bez tréninku nejde,“ brblal si pro sebe. „Po dnešku musí trenér uznat, že pravdu jsem měl já, a ne on.“
Jenže s příchodem druhé půle se to změnilo. Hosté začali mnohem více útočit a Frantovi se čím dál tím více pletly nohy. Když se po čase dostal do skvělé šance, byl úplně vyvedený z míry. Zdálo se mu, že jsou před ním dvě brány, které střeží dva brankáři. Samozřejmě minul.
„Co děláš?“ křičeli na něho spoluhráči. „Vždyť jsi tam byl sám. Tos měl dát!“
Franta ležel na trávě a lapal po dechu. Když uslyšel slova trenéra o tom, že si má jít sednout na střídačku, zněly mu jako rajská hudba.
Frantu vystřídal Petřík. Soupeři také vyslali na hřiště čerstvé posily. Dva útočníky. Těm se zanedlouho podařilo snížit na rozdíl jednoho gólu, přestože Petřík i další bránili, jak nejlépe uměli.
Navzdory únavě hráčů se tempo zápasu s blížícím se koncem zvyšovalo. Oba nasazení útočníci hecovali tým hostů k dalším a dalším útokům. Lomničtí se tak většinu času bránili. Přestože už nějakou dobu nepadl žádný gól, diváci se nenudili. Museli totiž obdivovat výkon mladého lomnického obránce. Petříka. Přestože byl menší než všichni soupeři, vůbec se jich nebál. A zdál se být k neutahání. Kdykoli se někomu podařilo Petříka obehrát, on ho atakoval neustále znovu a znovu. Nevzdával se. Bojoval jako lev.
I Franta závistivě obdivoval Petříkovu vytrvalost. „Petříku, do toho!“ křičel ze všech sil spolu s ostatními. Jenže v té chvíli Petřík uklouzl a mrštný soupeř se protáhl kolem něj. „Hlavně ať to nedá,“ přál si v duchu Franta.
„Gól!!!“ křičeli všichni fanoušci hostů. Bylo vyrovnáno!
Soupeřovi útočníci měli stále dost sil a do konce zápasu zbývalo ještě pár minut. Někteří z lomnických hráčů se začali bát, že nakonec prohrají. Pan Trčka svolal krátkou poradu. „Hrajete dobře, kluci,“ povídá. „Ale nesmíme dopustit, aby nám dali dalšího.“ Pak se obrátil na Petříka: „Petře, držíš se skvěle. Vím, že máš naběháno více než většina kluků, které znám. Mnohokrát jsem tě sledoval, jak běžíš kolem domku mých rodičů. Pokud se ti podaří získat míč, běž s ním dopředu. Březolupští obránci jsou už utahaní, určitě jim utečeš. Určitě jim utečeš, máš na to. Tři body by byly krásné, že?“ Poplácal Petříka po ramenou a společně, jako jeden tým, zakřičeli: „Lomničáci, do toho!“
Lomničtí byli povzbuzeni, a tak se jim dokonce dvakrát podařilo dostat skoro až k soupeřově brance. Ale pak se karta obrátila. Hosté se stále drželi před jejich brankou. Jen díky soustředěné obraně se jim zatím nepodařilo vstřelit gól. Těsně před koncem zápasu přišel okamžik, na který budou všichni dlouho vzpomínat.
Petříkovi se podařilo sebrat soupeři míč. Když se rozhlédl, tak uviděl, že podél postranní čáry je volno. V hlavě mu zněla trenérova slova: „Určitě jim utečeš. Máš na to!“ A tak místo přihrávky vyrazil dopředu. Březolupské Petříkův nenadálý útok dokonale překvapil. Tři obránci běželi k Petříkovi, ale ten měl pořádný náskok. Běžel a před sebou viděl soupeřovu bránu. Brankář byl ve střehu. Bylo to jeden na jednoho.
Tu najednou Petřík koutkem oka zpozoroval, že před branou není sám. Po druhé straně se blížil Honza, který byl úplně volný. Petřík se musel rozhodnout během chvilky. Vystřelit nebo přihrát? Pořádně se napřáhl a překvapený brankář jen sledoval, že místo očekávané rány se míč vydal na druhou stranu. Než stačil zareagovat, Honza poslal míč do odkryté branky.
„GÓÓÓL!!!“ křičeli diváci. Petřík s Honzou se objímali a vzápětí byli zavaleni zbytkem týmu. Takový závěr nikdo nečekal. Možná jen trenér v něco takového doufal.
Lomničtí své první vítězství v nové sezóně pořádně oslavili a pak se unaveně, ale radostně, vydali domů.
Když Franta ležel večer v posteli, povídal si s tatínkem o svém prvním zápase. Nakonec prohlásil: „Tati, trenér měl pravdu. Pořádný trénink se opravdu vyplatí.“
Pak se rozhodl. Od zítřka bude poctivě trénovat. Doopravdy!

Nezdvořilá opice

opicka„Neopič se po něm.“ Už jste tohle někdy říkali svým dětem? V pohádce Nezdvořilá opice se děti setkají s opicí, která se opičila po jiné opici. Pokud vyprávění doprovodíte tím, že budete předvádět to, co dělala opička Markéta, určitě se s dětmi zasmějete. My jsme se teda nasmáli dost 🙂

[insert_php]pohadky_z_tatovy_hlavy_Post(„nezdvorila_opice“);[/insert_php]


Ukázka z pohádky
V afrických lesích žila opička Markétka. Jednoho dne si tak skákala ze stromu na strom, když tu na zemi spatřila něco lesklého.
„Co to může být?“ pomyslela si zvědavě.
Hned sjela po liáně dolů. Opatrně se k té věci připlížila, nakoukla a zařvala leknutím: „Uáááá!“
Byla tam totiž opice.
Markétka rychle odskočila do křoví. Po chvíli vykoukla ven a rozhlédla se. Žádnou opici však neviděla. Znovu se pozvolna připlížila do místa, kde na ni předtím vybafla ta opice.