„Holka, ty jsi ale vyrostla!“ vítá babička svou nejmenší vnučku Karolínku. „Jsem ráda, že jste konečně tady.“
„Babi, babi, podívej, co mám!“ volá Karolínka místo pozdravu a už z batůžku vytahuje malou panenku. „To je Adélka.“
„Karolínko, nejdříve babičku pozdrav,“ napomíná ji maminka, ale zároveň se usmívá. Ví, že Karolínka už dva dny nemluví o ničem jiném než o tom, jak babičce ukáže novou panenku.
Karolínka bydlí s rodiči ve městě, zatímco babička bydlí na malé vesnici, asi dvě hodiny cesty autem. Cesta za babičkou, byť je dlouhá, je pro Karolínku vždycky svátkem. Neboť maminka s tatínkem bývají dlouho v práci a o víkendech mnohdy nemají náladu někam jezdit.
Karolínka babičce pořád něco ukazovala, až ji nakonec maminka s tatínkem museli přerušit. „Karolínko, budeš tady s babičkou celý týden, protože máš prázdniny, tak ji budeš moci všechno povykládat.“ Teprve poté Karolínka babičku nechala vydechnout a rozhlédla se kolem sebe.
„Babi, mohu se tady proběhnout?“ zeptala se dychtivě, protože se nemohla dočkat, až prozkoumá celé babiččino hospodářství. Když zde byla loni v létě, ještě byla moc malá, a tak nikam sama nemohla. V zimě bylo zase venku tak nevlídně, že ji to nelákalo. Ale dneska svítilo sluníčko, obloha byla krásně modrá a hlavně – Karolínka už byla přece velká holka. Aspoň si to myslela.
„Můžeš. Ale dávej na sebe pozor!“ smála se babička a doprovodila svou dceru a zetě, Karolínčiny rodiče, do domu.
Rodiče ještě ani nestihli všechno vybalit, když se ozval hlasitý výkřik a za chvíli vpadla Karolínka do dveří, oči na vrch hlavy.
„Babi, čert!“ vysypala ze sebe vyděšená Karolínka.
„A kde?“ zeptala se klidným hlasem babička.
„Vzadu ve stodole. Pojď se podívat!“ Karolínka byla vylekaná, ale zároveň byla moc zvědavá.
„Jaký čert?“ vyzvídal tatínek.
„Chlupatý, s rohama a s kopytem. Úplně jako v té pohádce, kterou jsme nedávno sledovali v televizi.“
Maminka se podívala na tatínka a oběma bylo jasné, nač myslí. Teta Zuzana pustila onehdy Karolínce televizi a zrovna v ní běžela pohádka, na kterou je Karolínka ještě malá. Však se taky celý večer bála. A maminka s tatínkem se s tetou kvůli tomu trochu hádali, jako už mnohokrát předtím.
„Tak už pojďte!“ pobízela všechny nedočkavá Karolínka.
Babička, maminka i tatínek si obuli venkovní boty a vydali se za Karolínkou. Ta je však nevedla ke stodole, do které se ukládá seno, ale někam jinam. Vedla je do chléva.
Přede dveřmi se Karolínka s obavami zastavila, ale když viděla, že dospělí jsou s ní, odvážně otevřela dveře.
„Mé, mé,“ ozval se hlas a všichni hleděli do tváře… hádejte koho… kozla!
Babička, maminka i tatínek na sebe pohlédli a potom se podívali na Karolínku.
„To je můj kozel Emil,“ řekla s úsměvem babička.
„Cože, ko, ko, kozel?“ vydechla překvapená Karolínka.
„Jo, je to kozel. Ale máš pravdu. Vypadá trochu jako čert,“ pokračovala babička. „Po celém těle má bílošedé chlupy, na bradě vousy, nohy mu zdobí kopyta a hlavu zase rohy. Ale pokud ho nebudeš zlobit, tak ti nic neudělá, neboj.“
„Kozla se vůbec nebojím,“ řekla Karolínka, ale stejně zůstala stát na místě. Bylo vidět, že přece jen má z kozla trošku obavy.
„Venku má kozel svou rodinu, pojď se podívat,“ pobídla babička Karolínku a zavřela dveře.
„Jakou rodinu?“ vyzvídala Karolínka.
Babička ji chvilku nechala bez odpovědi, ale když došli k malé ohradě, začala vyprávět: „Podívej, tady je máma koza a dvě její děti – kůzlata.“ Když viděla, že Karolínka v tom má trochu zmatek, dřepla si k ní a rukou ukazovala. „Ta velká je koza a ty dvě malé neposedy, to jsou kůzlátka.“
„A kozel je jejich tatínek?“ zeptala se po chvíli Karolínka.
„Přesně tak“, odpovídá babička. „Táta je kozel, máma koza a jejich děti jsou kůzlata.“ Pak dodala: „Koza nám dává mléko, večer ti dám trochu ochutnat.“
Karolínka nevěděla, co by řekla, protože mléko neměla moc ráda. A tak raději neřekla nic, neboť si nechtěla babičku rozhněvat. Místo toho se rozběhla po louce pryč, vstříc dalším dobrodružstvím.
Rodiče se s babičkou zasmáli, protože všem třem bylo jasné, proč Karolínka neodpověděla. A vydali se zpátky do chaloupky.
V té chvíli ještě netušili, na jaké zvíře jejich malá holčička narazí. Ale o tom zase někdy jindy.
Milují Vaše děti pohádky o zvířátkách? Devět z 37 pohádek z mé knihy Pohádky z tátovy hlavy je věnováno právě zvířátkům. Kniha je k dispozici v tištěné, elektronické i audio podobě a můžete si ji koupit přímo ode mne. Zvolíte-li elektronickou nebo audio verzi, můžete pohádky číst či poslouchat už dnes. Pokud použijete kupón CtemePohadky, získáte slevu ve výši 30% na e-knihu nebo audioknihu.