„Karle, pojď se mnou na nádraží pozorovat vlaky!“ volá Honza na svého kamaráda.
Karel mu odpovídá: „Moc rád bych šel, ale musím se zeptat maminky. Počkej chvíli.“ A už peláší pryč.
Netrvalo to dlouho a Karel vyběhl z domu. Podle rozzářeného obličeje bylo jasné, že maminka mu cestu na nádraží dovolila. Karel i Honza byli sice ještě malí kluci, ale Honza byl na nádraží skoro jako doma. Navíc bydleli nedaleko od nádraží a jediná silnice, přes kterou museli přeběhnout, byla velmi málo používaná.
Za chvíli už oba kluci pelášili k nádraží a cestou se dohadovali, jaké vlaky dneska uvidí. Nádraží v jejich vesnici bylo sice malé, ale i tak tam bylo co pozorovat. Osobní a spěšné vlaky vždy na nádraží zastavily. Rychlíky a expresy jen projížděly. Dlouhé nákladní vlaky většinou taky jen prosvištěly nádražím, ale častokrát zde některé vagóny byly nakládány a vykládány, a to pak bylo něco pro naše kluky. Lokomotiva totiž vagóny posouvala z jedné koleje na druhé, takže kluci mohli hádat, kam až vlak zajede, kdy se přehodí výhybka a kdy začne vlak couvat zpátky do stanice. Po pravdě řečeno, kluci už pochopili, že posunování má svůj systém a věděli, že vlaky vždy dojedou až za návěstí a tam počkají na to, až bude výhybka přehozena. A vyrazí zpátky teprve až dostanou signál, že je cesta přichystána. Ale i tak se snažili vždy uhodnout, kdy se vlak dá do pohybu.
Když Honza s Karlem doběhli na nádraží, všimli si jednoho malého vagónku.
„Takový vagón jsem ještě nikdy neviděl,“ vydechl překvapeně Honza.
„Já taky ne,“ přikyvuje Karel.
„Ahóóój!“ volají oba na světle zelený vagónek. „Co jsi zač? Tebe jsme tu ještě neviděli.“
„Ahoj,“ ozval se po chvíli slabý hlas. Tak slabý, že oba kluci museli být tiše jako pěny a pozorně naslouchat. „Jsem Marek, vůbec netuším, kde jsem, a hlavně se moc bojím.“
„Čeho se bojíš?“ zeptali se jedním dechem Karel s Honzou.
Vagónek Marek chvíli mlčel a pak potichu, velmi potichu řekl: „Já, já se bojím, že jsem tady nadobro uvězněn. A já chci domů za svými kamarády.“
Kluci na sebe nechápavě mrkli a pak se Karel zeptal: „Jak to myslíš, že jsi tady uvězněný?“
„Když se podívám támhletím směrem,“ řekl Marek a ukázal nárazníkem směrem doprava, „tak vidím, že se koleje zužují a za chvíli se spojí dohromady.“ Pak ukázal doleva a řekl: „Druhým směrem je to úplně stejné. Já se odtud nikdy nedostanu.“ A dal se do breku.
Když to Karel slyšel, chtělo se mu začít smát. Honzovi také cukaly koutky, ale ovládl se a po chvíli řekl: „To se ti jen zdá. Ty koleje se ve skutečnosti nespojí.“
„Jak zdá!?“ vyhrkl nevěřícně Marek. „Však se pojďte podívat sami! Ty koleje se zužují, zužují až se spojí docela.“
„Já vím,“ pokračuje Honza, „ale to se jen tak jeví. Ony se ve skutečnosti nespojují. Věř mi, já jsem už vlakem jel na obě strany a nikdy se vlak nezasekl o konec. Vždycky jsme dojeli až do města.“
„Opravdu? Myslíš to vážně?“ ujišťoval se Marek, protože nevěděl, zda si z něho kluci jen neutahují.
„Je to tak,“ řekl Karel. „Já jsem odtud už taky vlakem jel. A neboj, vlaků tady jezdí spousta a žádný se ještě mezi zužujícími se kolejemi nezadřel.“
„Jak je to ale možné?“ divil se vagónek Marek.
„Za to může perspektiva,“ začal vysvětlovat Kamil.
„Per… co?“ snažil se to divné slovo vyslovit Marek, ale bezúspěšně.
„Perspektiva,“ zopakoval Kamil. „Když jsem byl o trochu menší než jsem teď, tak jsem se na to samé ptal mého taťky. A on mi vysvětlil, že vzdálenější objekty se nám jeví jako menší. Když se podíváš na ty dva kopce, tak ten vpravo vypadá větší, ale ve skutečnosti je větší ten vlevo. Akorát je dál. Já vylezl na oba a ten vlevo nám dal opravdu více zabrat. Díky té perspektivě se nám zdá, že vzdálenost kolejí je čím dál tím menší, až se nakonec spojí. Ale ve skutečnosti to není pravda.“
„Uf, to jsem moc rád,“ oddechl si Marek tak silně, až se země zachvěla. „Takže se odtud můžu dostat domů?“
„Určitě,“ odpověděli oba kluci současně a vesele se na malý vagónek usmívali.
„Slyšíš to?“ řekl najednou Karel.
„Co bych měl slyšet?“ otázal se Marek.
„Pozorně se dívej. Slyším v dáli houkat vlak. Touhle dobou by měl jet rychlík, tak se dívej tamhle doleva. Určitě se tam za chvíli objeví vlak.“
Karel měl pravdu. Sotva několikrát nadechli a vydechli, objevila se v dáli malá tečka, která se rychle zvětšovala. Za chvíli již bylo poznat, že je to lokomotiva. Než by napočítali do dvaceti, lokomotiva s burácením projela kolem nich a za ní rychle pádilo šest vagónku. Když se na ně dívali, zdálo se jim, jako by se zmenšovaly, až se nakonec ztratily z dohledu.
„Hurá, hurá!“ křičel zvesela Marek. „Měli jste pravdu, ten vlak se tam opravdu nezasekl. A i ten vlak vypadal nejdříve jako dětský vláček na hraní, ale když dojel k nám, tak bylo poznat, že jsou to opravdové vagóny. Jako já. Takže je to skutečně tou chleba skývou,“ dodal a zarazil se. „Jak že se ta věc jmenuje?“
„Perspektiva!“ vyhrkli oba kluci a rozesmáli se. „Promiň, ale přišlo nám to legrační,“ omlouvali se za chvíli.
„Nic se nestalo,“ usmíval se vagónek Marek. „Však jsem to pořádně popletl. Perspektiva a chleba skýva. Každé je fakt něco jiného!“
A už se smáli všichni dohromady. Chleba skýva. Kdo to kdy slyšel!
Kluci by se s Markem určitě smáli a vykládali ještě dlouho, ale zdálky se ozvalo volání: „Karle! Honzo!“
„Už nás volá maminka,“ řekl Honza. „Budeme muset utíkat domů. Moc rádi jsme tě, Marku, potkali a přejeme ti, ať se taky brzy dostaneš domů.“
„Díky, kluci,“ odpovídá Marek. „Mějte se moc hezky a ještě jednou děkuji.“
„Tak ahoj!“ loučí se kluci a utíkají domů.
Marek se za nimi díval a usmíval se. Už se totiž nebál, že je na zdejším nádraží uvězněn. Věděl, že za vše může ta chleba skýva, tedy vlastně perspektiva.
Líbí se Vám pohádky o vláčcích? Čtyři z 37 pohádek z mé knihy Pohádky z tátovy hlavy jsou věnovány právě právě mašinkám a vagónkům. Kniha je k dispozici v tištěné, elektronické i audio podobě a můžete si ji koupit přímo ode mne. Zvolíte-li elektronickou nebo audio verzi, můžete pohádky číst či poslouchat už dnes. Pokud použijete kupón CtemePohadky, získáte slevu ve výši 30% na e-knihu nebo audioknihu.