„Vyšplíchni ten zbytek támhle do škarpy.“ Takto odpověděl hajný mladému Martinovi na otázku, co má udělat se zbytkem vápenné vody. Šplích. Bílá tekutina vyletěla z kýble a dopadla do křoví. Do křoví, ve kterém sladce spal Huňáč, hnědý zajíc. Pěkně se lekl, když mu na kožich dopadla bílá sprška. Hned vyskočil a uháněl pryč.

„Huňáči, co jsi to se sebou udělal?“ ptá se ho zajíc Oskar, který ho potkal jako první po tomto nečekaném probuzení. „Proč se ptáš?“ vyzvídá Huňáč. „No, vždyť ty jsi úplně bílý,“ pokračuje Oskar, „vypadáš jako nějaký šlechtic.“ „Jako šlechtic?“ táže se Huňáč. „Máš teď bílý kožíšek. A já jsem viděl v jedné knížce, že šlechtici nosívají kožíšky. Někdy bílé, jindy červené nebo třeba modré.“ Huňáč chvíli přemýšlí a pak povídá: „Já a šlechtic? Tato představa se mi moc líbí. Díky, Oskare.“ A byl tentam.