Pokračování prvního dílu.
Zatímco děti pomalu dojížděly domů, Patricie se v depu trápila. Proč asi? Samozřejmě ji mrzelo, že jí lidé připisují vinu za ztracené vagóny. Jelikož však Patricie vždy myslela i na druhé, mnohem více ji trápilo, že bez vagónů nedokáže na druhý den odvézt všechny děti na výlet včas. A tak se jí v hlavě pořád dokola honily dvě otázky: „Kam se mohly podět? Kdo je mohl vzít?“
Asi za dvě hodiny do depa přiběhl udýchaný výpravčí a už od vrat volal: „Patricie, vagóny se našly!“
„Kde byly?“ zeptala se Patricie s ulehčením v hlase.
„Volal mi výpravčí ze Zlámané Lhoty, že tam před chvíli přijela mašinka ze Zlobivé Lhoty a dovezla čtyři prázdné vagóny. Prý si je bez dovolení půjčila.“
„To jsem ráda, že je vrátila. Doufám, že je doveze až sem.“
Výpravčí chvilku mlčel a pak řekl: „V tom je ta potíž. Musíš si pro ně dojet sama. Ta mašinka je tam nechala a rychle odjela pryč.“
„To snad ne,“ vydechla Patricie. „Zase se trmácet přes ten kopec! To není spravedlivé!“
„Není, ale nedá se nic dělat,“ pokračoval výpravčí. „Jiná mašinka tady není a ty vagóny budeš zítra potřebovat.“
„Já vím, přijedou další děti,“ pokývala Patricie hlavou. „Tak já tam pro ně dojedu.“
Za pár minut už uháněla do kopce směrem k Podhradní Lhotě. „Aspoň že teď jedu bez vagónů, ale i tak je to nespravedlivé,“ brblala unavená Patricie.
Když dojela do Zlámané Lhoty, tamní výpravčí se jí hned začal omlouvat: „Milá Patricie, promiň mi, že jsem tě podezříval z toho, že jsi někam zašantročila ty vagóny. Teď už vím, že to opravdu nebyla tvoje vina. Odpusť mi to.“
Patricie byla poněkud překvapena, ale pak s úsměvem odpověděla: „V pořádku. Zas se tolik nestalo.“
Pak se otočila, a zatímco ji připřahali vagóny, vykládala s výpravčím o všem možném.
„Tak už můžeš vyrazit,“ zahlásil výpravčí. „Dobře dojeď a naber síly na zítřek. Těším se, že se tady zase uvidíme.“ S těmito slovy se s Patricií rozloučil, zapískal na píšťalku a zvedl zelenou plácačku.
Patricie vyrazila na cestu domů. Jela zvolna, protože neměla kam spěchat. Když vjížděla do nádraží v Podhradní Lhotě, překvapeně vydechla. Na nástupišti stál pán a zuřivě mával.
„Co tady dělá?“ pomyslela si. „Vždyť už dnes nemá jet žádný vlak.“ Zastavila a zeptala se: „Kde se tady berete?“
„To jsem rád, že vás vidím,“ povídá ten pán. „My jsme s rodinou zabloudili a přišli jsme zde asi půl hodiny po odjezdu posledního vlaku. Mohli bychom se svézt do Podkopané Lhoty, kde máme auto? Děti už jsou moc unavené, to už bychom nedošli.“
Patricie se rozesmála.
„Čemu se smějete?“ zeptal se překvapený pán.
„Ale, to je dlouhá historie,“ odvětila Patricie. „Naskočte si, povím vám to cestou.“
Pán, jeho žena i děti nastoupili a Patricie se dala do vyprávění. Povídala o ztracených vagónech, o tom, že se musela znovu štrachat do kopce pro děti a teď pro znovunalezené vagóny. Zakončila to slovy: „Smála jsem se, neboť jsem si uvědomila, že nebýt těch ztracených vagónů, tak bych vám nemohla pomoci. Jsem ráda, že se nemusíte trmácet dlouhé kilometry pěšky. Jak o tom tak přemýšlím, ono to zlé bylo nakonec k něčemu dobré. Ty trampoty jsou vyváženy tím, že vás teď vezu. Teď už se nezlobím, on ten den nebyl nakonec tak špatný.“ A znovu se usmála.
Když dojeli do Podkopané Lhoty, celá rodina Patricii moc a moc děkovala, že je zachránila.
Když se loučili, Patricie se usmívala. Pak šla spokojeně spát.
Tím to však celé neskončilo. Ještě to mělo hezkou dohru.
Příští víkend se na nádraží objevila tahle rodinka znova a jako poděkování dovezla Patricii kanystr oleje a obrovitánské lízátko, akorát pro velké mašinky.
To chutnalo. Mňam.
Líbí se Vám pohádky o vláčcích? Čtyři z 37 pohádek z mé knihy Pohádky z tátovy hlavy jsou věnovány právě právě mašinkám a vagónkům. Kniha je k dispozici v tištěné, elektronické i audio podobě a můžete si ji koupit přímo ode mne. Zvolíte-li elektronickou nebo audio verzi, můžete pohádky číst či poslouchat už dnes. Pokud použijete kupón CtemePohadky, získáte slevu ve výši 30% na e-knihu nebo audioknihu.