„Co to děláš?“ zakřičela mašinka Kamilka poté, co kolem ní projela Alžbětka a sebrala jí hrst bonbónů.
„Ach jo! Teď nemám skoro žádné bonbóny,“ povzdechla si Kamilka smutně. „Asi budu plakat,“ dodala fňukavě a po chvíli se dala do breku. Bylo jí líto, že přišla o své bonbóny.
Když přijela domů, všechno začala vyprávět mamince: „Mami, poslouchej, co se mi stalo. Sedím si tak na hlavní koleji a prohrabávám se bonbóny. Najednou se přiřítila Alžbětka a většinu hromádky mi sebrala. Jsem z toho úplně smutná.“
Maminka ji litovala, neboť viděla, že Kamilku to pořádně sebralo. Vypadala dost ztrápeně.
Po nějaké době se Kamilka otřepala a zase si šla hrát ven. Jak projížděla vzadu za depem, uviděla předkloněnou mašinku. Byla to Olinka a před sebou měla dvě hromádky bonbónů. Kamilka si vzpomněla na zmizelé bonbóny a opět jí začalo být smutno. Pak dostala nápad: „Mohla bych vzít bonbóny Olince a zase bych je měla i já! Ona má stejně dvě hromádky a já nemám nic.“
Chvilku bojovala s myšlenkou, že by takto neměla jednat, ale touha po bonbónech byla silnější. Rozjela se, chňapla po jedné z hromádek a byla ta tam.
„Jé, moje bonbóny! Kde jsou?“ zakřičela Olinka a rozplakala se. Půlka bonbónů byla pryč.
Zatímco Olinka plakala, Kamilka do sebe ládovala bonbóny, div že nepraskla. Pak odjela domů, a protože byla nacpaná, tak šla spát bez večeře.
U snídaně jí maminka povídá: „Poslouchej, Kamilko, co jsem ráno zaslechla v obchodě. Řádí tady další zloděj bonbónů. Představ si, že Olinka koupila pytlík bonbónů, který chtěla dát svému bráškovi a sestřičce. Když je třídila na dvě hromádky, najednou se přiblížil nějaký zloduch a půlku bonbónů jí sebral. Byla z toho úplně smutná. Stejně jako ty včera, možná ještě víc.“
V Kamilce by se krve nedořezal, kdyby nějakou měla. Protože to byla mašinka, tak by se vody nebo oleje nedořezal. Úplně se zastyděla. Vždyť jí ty bonbóny vzala ona!
Chvíli přemýšlela, zda to má mamince říct. Nechtělo se jí, a tak beze slova vyrazila do školky. Když však přišla odpoledne domů, nedalo jí to a zašla za maminkou, protože s maminkou řešila všechny trable ve svém životě.
„Maminko, musím se ti k něčemu přiznat,“ začala pomalu. „Když jsem včera viděla Olinku, jak tam třídí bonbóny, bylo mi líto, že já jsem o část svých bonbónů přišla. A tak jsem jí ty bonbóny vzala.“
„Cože? To jsi byla ty?“ divila se maminka. „Vždyť víš, jaké je to nepříjemné. Jak tě bolelo, když Alžbětka vzala bonbóny tobě. A ty jsi to samé udělala Olince? To nechápu.“
Pak dodala: „To by ses Olince měla omluvit. A měli bychom jí koupit nové bonbóny.“
„Nó, to bychom asi měli,“ povídá Kamilka, „ale mně se vůbec nechce.“
„To se ti nedivím. Ale pojď, zajdeme teď do obchodu koupit bonbóny a pak je zaneseš Olince.“
Maminka se zvedla, vzala tašku a rázně vyjela směrem k obchodu. Kamilka se loudala za ní. Když maminka koupila bonbóny, podala je Kamilce a vyzvala ji, ať jde za Olinkou.
Kamilka se ošívala, vrtěla, všelijak otálela, ale nakonec se pomaloučku vydala s pytlíkem v ruce za Olinkou.
„Ahoj, Olinko!“ zavolala, když ji uviděla.
„Ahoj, Kamilko“ odpověděla jí Olinka. „Jak se máš?“ zeptala se pak.
Kamilka po chvíli mlčení spustila: „Moc dobře ne. Musím se ti k něčemu přiznat. To já jsem ti včera vzala ty bonbóny. Tady ti nesu nové. Promiň mi to.“
„Tos byla ty?!“ vyrazila ze sebe Olinka překvapeně. „Co Tě to napadlo, Kamilko?“
„Víš,“ odpověděla Kamilka, „včera mi Alžběta vzala bonbóny. Když jsem tě uviděla, začalo mi být líto, že já je nemám a ty jo. Tak jsem ti je sebrala. Odpusť mi to, prosím.“
„Odpouštím,“ usmála se na ni Olinka. „A víš co? Rozpočítáme bonbóny pro brášku a sestřičku společně, jo?“
Holky se hned pustily do díla a brzy před nimi byly dvě stejné hromádky bonbónů.
Olinka poté vzala jeden bonbón z levé hromádky a dala ho Kamilce. Pak vzala jeden bonbón z pravé hromádky. „Teď si smlsneme, a pak doneseme bonbóny mým sourozencům,“ dodala a strčila si bonbónek do pusy.
Až bonbóny docucaly, vzala každá z nich jednu hromádku a dovezli je Pavlíkovi a Leničce, což byli Olinčini sourozenci.
Dva dny nato potkala Kamilka Alžbětu.
Když ji uviděla, hned si vzpomněla na to, že jí Alžběta ukradla bonbóny. Přemítala, zda ji má vůbec pozdravit. Ale uvědomila si, že sama byla v úplně stejné situaci. Když šla za Olinkou, nevěděla, zda ji Olinka vůbec bude chtít vidět.
A tak začala rozhovor sama.
„Ahoj, Alžbětko, jak se máš?“ pozdravila ji.
„Ahoj. Docela dobře. Akorát mne mrzí, že jsem ti vzala ty bonbóny.“ Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala: „Víš, co se mi stalo? Já jsem ztratila své bonbóny. Normálně mi zmizela půlka bonbónů. A tak jsem si řekla, že si nějaké opatřím, a proto jsem ti je vzala.“
„To ti je někdo sebral?“ zeptala se Kamilka.
„Já nevím,“ povídá Alžbětka. „Prostě najednou byly fuč. Já jsem z toho byla tak rozladěná, že jsem ti bonbóny ukradla.“ Po delší odmlce nesměle dodala: „Odpustíš mi to?“
„Jasně,“ odpovídá vesele Kamilka a objala Alžbětku.
Od té doby zase jezdily a hrály si společně.
Zajímalo by vás, jak zmizely Alžbětiny sladkosti? Ona je měla položené na židličce u potoka, a když couvala, zlehka do židle drcla. Vůbec si toho nevšimla, ale půlku bonbónů shodila do vody. Tak to bylo.
Líbí se Vám pohádky o vláčcích? Čtyři z 37 pohádek z mé knihy Pohádky z tátovy hlavy jsou věnovány právě právě mašinkám a vagónkům. Kniha je k dispozici v tištěné, elektronické i audio podobě a můžete si ji koupit přímo ode mne. Zvolíte-li elektronickou nebo audio verzi, můžete pohádky číst či poslouchat už dnes. Pokud použijete kupón CtemePohadky, získáte slevu ve výši 30% na e-knihu nebo audioknihu.