Author: Táta Standa

Rána kladivem

„Au, to jsi určitě udělal schválně!“ rozkřikl se Chlupáč na Huňáče, který ho klepl kladivem do prstu. „Promiň, já nechtěl,“ omlouval se mu Huňáč. „To ti nevěřím. Vždyť ses schválně pořádně rozmáchl. Už s tebou nekamarádím!“ Chlupáč odběhl a nechal kamaráda smutně stát u rozdělané práce. „Co to do toho Chlupáče vjelo?“ přemýšlel Huňáč.

Zkáza

„To snad ne!“ vykřikl Huňáč. „Kdo toto mohl udělat?“ „Že by to byl nějaký medvěd?“ nahlas přemýšlel jeho kamarád Chlupáč, ale pak potichu dodal: „Ale tohle přece ani medvědi nedělají.“

Nepodařená túra

„Já mám hlad,“ povídá najednou Huňáč. „Vůbec se ti nedivím,“ odpovídá mu jeho kamarád Chlupáč. Huňáč s Chlupáčem byli dva zaječí kamarádi, kteří se dnes vydali na přechod horského hřebene. Byli zkušení turisté, ale dnes se jim stala jedna nemilá věc. Zapomněli doma pytlík s nabalenou svačinou. A tak nebylo divu, že jim už pěkně vyhládlo.

O e-knize

Dva zajíci – Huňáč a Chlupáč – se v každém ze sedmi příběhů této e-knihy setkávají s jednou věcí, kterou mohou zažít i vaše děti. Pohádky ukazují, že povýšenosti, lhaní, násilí, pomstychtivosti, zlomyslnosti, falešnému svědectví a roztržkám je lepší se v životě vyhnout. Kniha nejen zabaví děti, ale přináší podněty k diskuzím o životě.

Dostupné formáty: epub, mobi, pdf (A5)
Ilustrace: Mgr. Jana Cikalová

Pokud nechcete kupovat zajíce v pytli, můžete si stáhnout ukázku a přečíst dvě pohádky (epub, mobi, pdf) nebo se podívat na ukázky všech pohádek a ilustrací.

Šlechtic

„Vyšplíchni ten zbytek támhle do škarpy.“ Takto odpověděl hajný mladému Martinovi na otázku, co má udělat se zbytkem vápenné vody. Šplích. Bílá tekutina vyletěla z kýble a dopadla do křoví. Do křoví, ve kterém sladce spal Huňáč, hnědý zajíc. Pěkně se lekl, když mu na kožich dopadla bílá sprška. Hned vyskočil a uháněl pryč.

„Huňáči, co jsi to se sebou udělal?“ ptá se ho zajíc Oskar, který ho potkal jako první po tomto nečekaném probuzení. „Proč se ptáš?“ vyzvídá Huňáč. „No, vždyť ty jsi úplně bílý,“ pokračuje Oskar, „vypadáš jako nějaký šlechtic.“ „Jako šlechtic?“ táže se Huňáč. „Máš teď bílý kožíšek. A já jsem viděl v jedné knížce, že šlechtici nosívají kožíšky. Někdy bílé, jindy červené nebo třeba modré.“ Huňáč chvíli přemýšlí a pak povídá: „Já a šlechtic? Tato představa se mi moc líbí. Díky, Oskare.“ A byl tentam.