Když jsme přespávali u příbuzných v Brně, děti nemohly usnout, neboť za oknem neustále jezdily šaliny. A tak mne prosily o pohádku. O čem by asi tak mohla být? 🙂
Na Jižní Moravě, blízko soutoku Svratky a Svitavy, leží velké město. Jmenuje se Brno a je plné lidí. Po městě je rozváží autobusy, trolejbusy a šaliny. Že nevíte co je to šalina? Šalina jezdí po kolejích a přitom to není vlak. Jezdí po kolejích? Tak to už asi tušíte, že by to mohla být tramvaj neboli električka. Máte pravdu, jedná se o tramvaj, ale v Brně jí nikdo neřekne jinak než šalina.
Brněnské šaliny jsou buď nové, staré, polonové nebo polostaré. Některé mají jeden vagón, jiné dva a dokonce tu a tam můžete spatřit i tři vagóny najednou. Na některých linkách jezdí šaliny, které umí jezdit tam i zpět bez otáčení, protože mají dva předky. Jiné se musejí na zpáteční cestu otočit. Mezi všemi těmi šalinami je však jedna zvláštní.
Jmenuje se Žofka a na první pohled vypadá úplně normálně. Vpředu má kabinu řidiče a zbytek vozu je určen pro cestující. Přesto s ní někteří řidiči nechtějí jezdit. Ne že by měla vadný motor nebo tak něco, ale šušká se, že jednou za čas, dalo by se říci jednou za uherský rok, se v ní dějí nezvyklé věci. Nejsou jasné důkazy, jsou to spíše spekulace, ale i ty stačí k tomu, aby se jí někteří řidiči vyhýbali.
Poslouchejte, co se stalo jednoho dne…
Na Konečného náměstí nastoupil mladý muž. Spíše to byl ještě kluk než muž. Nejpřesnější by bylo ho nazývat mladíkem. Tento mladík vypadal jako většina lidí kolem. Nevýrazné oblečení, jemně ošoupané boty, přes rameno měl ležérně přehozenou tašku. Nejzajímavější na něm byly jeho oči.
Nikomu se sice do očí nepodíval, ale přesto si pořád prohlížel lidi kolem sebe. Byly to kradmé pohledy, ale nikdo jim neunikl. Ani starý pán s vnučkou dvě sedadla od něj, ani mladá dívka se sluchátky na uších. Nejčastěji se však jeho oči zastavovaly na jedné paní, která stála nedaleko. Držela se madla a přes rameno měla přehozenou kabelku. Kabelka byla krásná, luxusní a také pořádně naplněná. Vtom v ní zazvonil telefon.
Paní si posunula kabelku dopředu, otevřela ji a vytáhla telefon. Okamžitě ho zvedla a začala se bavit s někým, kdo byl kdoví kde. Kabelka se jí posunula trochu dozadu.
Mladíkovi zajiskřily oči. Přímo nahoře byla naditá peněženka, která jakoby chtěla sama vyskočit z tašky. Mladík se nenápadně přiblížil, natáhl ruku a už chyběl jen kousek k tomu, aby se peněženky zmocnil.
„Nechej toho! Tady se nekrade!“ uslyšel tichý, ale rázný hlas, který ho přiměl ruku stáhnout zpátky. Mladík se trochu skrčil a opatrně se podíval za sebe. Obával se toho nejhoršího. Že je tam revizor nebo policista, kterého si předtím nevšiml a který ho teď popadne za rameno.
Ale nikdo tam nebyl. Rozhlédl se, ale vypadalo to, že si nikdo ničeho nevšiml. Žádný z cestujících se na něj ani nedíval, natož aby mu něco říkal.
„Co to bylo?“ pomyslel si mladík a zamračil se. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by ten hlas mohl patřit šalině. Nenapadlo ho to, protože věci přece nemluví. Leda tak v pohádkách. A tak dospěl k závěru, že se mu to jen zdálo a opět natáhl ruku.
„Máš ucpané uši, nebo co? Tady se nekrade! Vystup si!“ ozval se znovu ten hlas a tentokrát zněl naštvaně.
Mladík sebou trhl, a protože šalina zrovna zastavovala, vystoupil.
„To jsem blázen, to jsem blázen,“ mumlal si zamyšleně a šel domů.
Zhruba týden po této události dobíhal tentýž mladík šalinu. Shodou okolností to byla zase Žofka. Zdálo se, že ji stihne, ale na poslední chvíli mu šalina zavřela dveře před nosem.
„Zloděje nevozím,“ ozval se známý hlas.
Mladíka to tak vyvedlo z míry, že se nezmohl ani na to, aby zanadával nad ujetým spojem.
„Jak může někdo vědět, že jsem zloděj?“ zamyslel se. „Vždyť mne nikdo nechytil, ačkoli se mi předevčírem podařilo jednu paní konečně okrást.“ Pak ho napadla hrozná myšlenka: „Co když to mám napsané na čele?“
Úplně se zhrozil, až ho polil studený pot. Rozběhl se domů. Když rozrazil dveře do bytu, utíkal do koupelny, kde měl zrcadlo.
„Uf, nic tam není,“ vydechl úlevou. „Ale když to nemám napsáno na čele, jak to mohl někdo tušit?“
Mladý zlodějíček přemýšlel, ale na nic nepřišel. Jediné, co věděl jistě, bylo, že nic takového už nechce nikdy zažít. Při představě, že někdo ví, co je zač, mu bylo trošku nevolno. Zvlášť ho děsila možnost, že se to dozvědí lidé v jeho okolí. To by mu nikdo nevěřil a nikdo by s ním nechtěl být.
„Už nebudu krást!“ Tato myšlenka zazářila v jeho hlavě jako čerstvě rozsvícená žárovka. Byla to první myšlenka, která slibovala úlevu a zlepšení. Chvíli tento nápad promýšlel ze všech stran, až dospěl k závěru, že tak to bude nejlepší.
Pár dní nato nastoupil onen mladík opět do šaliny Žofky. Ta ho bedlivě pozorovala. Všimla si, že jeho oči stále těkají od jednoho cestujícího k druhému, ale už v nich nebyl pohled šelmy číhající na kořist.
„Hm, že by se v klukovi hnulo svědomí?“ pomyslela si Žofka. „Jsem zvědavá, co se z toho vyklube.“
O dvě zastávky dále se šalinou začal rozléhat zvuk zvonícího mobilu. Mladá slečna si rozepla batoh, vyndala z něj telefon a dala se do hovoru. Batoh zůstal rozepnutý, takže všichni mohli vidět, že přímo na kraji je peněženka a taštička s doklady.
Mladík se na tu peněženku chvíli zálibně díval. Bylo poznat, že ho představa snadného úlovku dost láká. Pak se rozhodl. Udělal krok k té slečně a natáhl ruku.
„Promiňte, že vás ruším,“ řekl tichým hlasem poté, co jí jemně poklepal na rameno. „Máte otevřený batoh a mohlo by se stát, že vám vypadne peněženka. Máte ji přímo na krajíčku.“
Slečna na chvíli přerušila telefonování, podívala se na batoh, usmála se a řekla: „Děkuji, jste moc hodný. Někdy z roztržitosti zapomenu na opatrnost.“ Pak batoh zavřela a pokračovala v započatém telefonátu.
Celá šalina najednou zvláštně zaskřípala, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost, protože šaliny tu a tam vržou a skřípou. Tohle zaskřípání však znamenalo, že si Žofka pořádně oddechla. „Už jsem se bála, že jsem se zmýlila,“ řekla si s úlevou sama pro sebe.
Když mladík na konečné vystupoval, uslyšel známý hlas: „To s tím batohem bylo dobré, jen tak dále, chlapče.“ Trhl sebou, rozhlédl se, ale nikde nikoho neviděl.
„Snad nemám halucinace?“ polekal se, ale pak už ten hlas nikdy neslyšel. Nebylo potřeba, protože už nikdy nic neukradl. Ale čas od času, když jel šalinou, měl pocit, jako by se na něj někdo usmíval.
Jen vy děti víte, že se to usmívala Žofka, která byla ráda, že to s ním dobře dopadlo.