„Ten kluk má zlaté nohy,“ vydechl pan Hovorka. „Kdo to je?“
„To je Franta. Od Sováků. Těch, co bydlí u řeky,“ odpověděl pan Trčka. Pan Trčka byl lomnický fotbalový trenér a byl rád, že do týmu získal novou posilu. Dokonce takovou, kterou mu chválí i místní fotbalová legenda, pan Hovorka.
Pan Hovorka pokračoval: „Sledujte jeho držení míče. Jako by mu ho někdo přilepil k noze. Ten kluk to dotáhne daleko.“ Pak se odmlčel a dodal: „Mohl by to dotáhnout daleko. Vše záleží na tom, zda bude poctivě trénovat. Talent, netalent, bez tréninkové dřiny to nejde. Ani ve fotbale, ani jinde. Někdy je příliš talentu tak trošku na škodu.“ Pak s úsměvem prohodil: „Ale o tom víte své, že?“
Pan Trčka souhlasně pokývl hlavou: „Moje řeč. Pár takových jsem už zažil. Měli talent od Boha, ale zahodili ho.“ Pak mávl rukou směrem k brance a zeptal se: „Co říkáte na Petříka? Ten kluk v modrém triku. Taky je tady nový.“
Delší dobu bylo ticho. Trenér se zájmem sledoval pana Hovorku. Jeho zúžené oči prozrazovaly velké soustředění. Nakláněl se dopředu a nespouštěl z Petříka zrak. Čím déle ho pozoroval, tím více se usmíval. Nakonec pan Hovorka pronesl svůj verdikt: „Má potenciál. Taky chuť do hry. Nedá se odradit. Všiml jste si, jak mu třikrát Honza utekl, ale vždy ho doběhl a znovu a znovu se mu snažil sebrat míč?“
Trenér si toho všiml také. Honza byl sice o hlavu vyšší než Petřík, ale ten si z toho vůbec nic nedělal. Měl za úkol Honzu hlídat, a tak mu bránil ze všech sil. Proto řekl: „Souhlasím s vámi, pane Hovorka. Kluci se mu zatím ještě občas posmívají, ale pokud se přes to přenese, věřím, že může být jednou i kapitánem.“
Pan Hovorka měl čich na lidi. S Frantou to bylo tak, jak se obával. Protože mu šel fotbal sám od sebe, tak se na trénincích docela flákal. Vše mu přišlo příliš jednotvárné a nudné. Dokonce začal trenérovi odmlouvat: „Proč bych měl pořád dokola kličkovat s balónem kolem kuželů? Proč pořád střílet na bránu? Však se podívejte, jde mi to samo.“
„Máš úžasný talent, Františku,“ trpělivě mu opakoval pan Trčka, „ale bez řádného tréninku se nikam neposuneš. Podívej se na Petříka. Když jste přišli, tak ti nesahal ani po kotníky. Ale díky poctivé dřině tě pořádně dotahuje.“
Tohle Franta fakt poslouchat nechtěl. Otočil se a šel raději domů.
„Však to jednou pochopíš,“ dodal pro sebe trenér. „Snad už nebude pozdě.“
Měsíc poté hráli Lomničtí svůj první letošní zápas. Soupeřem jim byla jedenáctka, která přijela až z Březolup. Pan Trčka poslal na hřiště hlavně zkušené borce. Z nováčků nastoupil jen Franta. Petřík seděl na lavičce náhradníků.
Během prvního poločasu se lépe vedlo domácím. Franta měl výbornou náladu, protože dal dva góly. „Prý to bez tréninku nejde,“ brblal si pro sebe. „Po dnešku musí trenér uznat, že pravdu jsem měl já, a ne on.“
Jenže s příchodem druhé půle se to změnilo. Hosté začali mnohem více útočit a Frantovi se čím dál tím více pletly nohy. Když se po čase dostal do skvělé šance, byl úplně vyvedený z míry. Zdálo se mu, že jsou před ním dvě brány, které střeží dva brankáři. Samozřejmě minul.
„Co děláš?“ křičeli na něho spoluhráči. „Vždyť jsi tam byl sám. Tos měl dát!“
Franta ležel na trávě a lapal po dechu. Když uslyšel slova trenéra o tom, že si má jít sednout na střídačku, zněly mu jako rajská hudba.
Frantu vystřídal Petřík. Soupeři také vyslali na hřiště čerstvé posily. Dva útočníky. Těm se zanedlouho podařilo snížit na rozdíl jednoho gólu, přestože Petřík i další bránili, jak nejlépe uměli.
Navzdory únavě hráčů se tempo zápasu s blížícím se koncem zvyšovalo. Oba nasazení útočníci hecovali tým hostů k dalším a dalším útokům. Lomničtí se tak většinu času bránili. Přestože už nějakou dobu nepadl žádný gól, diváci se nenudili. Museli totiž obdivovat výkon mladého lomnického obránce. Petříka. Přestože byl menší než všichni soupeři, vůbec se jich nebál. A zdál se být k neutahání. Kdykoli se někomu podařilo Petříka obehrát, on ho atakoval neustále znovu a znovu. Nevzdával se. Bojoval jako lev.
I Franta závistivě obdivoval Petříkovu vytrvalost. „Petříku, do toho!“ křičel ze všech sil spolu s ostatními. Jenže v té chvíli Petřík uklouzl a mrštný soupeř se protáhl kolem něj. „Hlavně ať to nedá,“ přál si v duchu Franta.
„Gól!!!“ křičeli všichni fanoušci hostů. Bylo vyrovnáno!
Soupeřovi útočníci měli stále dost sil a do konce zápasu zbývalo ještě pár minut. Někteří z lomnických hráčů se začali bát, že nakonec prohrají. Pan Trčka svolal krátkou poradu. „Hrajete dobře, kluci,“ povídá. „Ale nesmíme dopustit, aby nám dali dalšího.“ Pak se obrátil na Petříka: „Petře, držíš se skvěle. Vím, že máš naběháno více než většina kluků, které znám. Mnohokrát jsem tě sledoval, jak běžíš kolem domku mých rodičů. Pokud se ti podaří získat míč, běž s ním dopředu. Březolupští obránci jsou už utahaní, určitě jim utečeš. Určitě jim utečeš, máš na to. Tři body by byly krásné, že?“ Poplácal Petříka po ramenou a společně, jako jeden tým, zakřičeli: „Lomničáci, do toho!“
Lomničtí byli povzbuzeni, a tak se jim dokonce dvakrát podařilo dostat skoro až k soupeřově brance. Ale pak se karta obrátila. Hosté se stále drželi před jejich brankou. Jen díky soustředěné obraně se jim zatím nepodařilo vstřelit gól. Těsně před koncem zápasu přišel okamžik, na který budou všichni dlouho vzpomínat.
Petříkovi se podařilo sebrat soupeři míč. Když se rozhlédl, tak uviděl, že podél postranní čáry je volno. V hlavě mu zněla trenérova slova: „Určitě jim utečeš. Máš na to!“ A tak místo přihrávky vyrazil dopředu. Březolupské Petříkův nenadálý útok dokonale překvapil. Tři obránci běželi k Petříkovi, ale ten měl pořádný náskok. Běžel a před sebou viděl soupeřovu bránu. Brankář byl ve střehu. Bylo to jeden na jednoho.
Tu najednou Petřík koutkem oka zpozoroval, že před branou není sám. Po druhé straně se blížil Honza, který byl úplně volný. Petřík se musel rozhodnout během chvilky. Vystřelit nebo přihrát? Pořádně se napřáhl a překvapený brankář jen sledoval, že místo očekávané rány se míč vydal na druhou stranu. Než stačil zareagovat, Honza poslal míč do odkryté branky.
„GÓÓÓL!!!“ křičeli diváci. Petřík s Honzou se objímali a vzápětí byli zavaleni zbytkem týmu. Takový závěr nikdo nečekal. Možná jen trenér v něco takového doufal.
Lomničtí své první vítězství v nové sezóně pořádně oslavili a pak se unaveně, ale radostně, vydali domů.
Když Franta ležel večer v posteli, povídal si s tatínkem o svém prvním zápase. Nakonec prohlásil: „Tati, trenér měl pravdu. Pořádný trénink se opravdu vyplatí.“
Pak se rozhodl. Od zítřka bude poctivě trénovat. Doopravdy!