Šlechtic

„Vyšplíchni ten zbytek támhle do škarpy.“ Takto odpověděl hajný mladému Martinovi na otázku, co má udělat se zbytkem vápenné vody. Šplích. Bílá tekutina vyletěla z kýble a dopadla do křoví. Do křoví, ve kterém sladce spal Huňáč, hnědý zajíc. Pěkně se lekl, když mu na kožich dopadla bílá sprška. Hned vyskočil a uháněl pryč.

„Huňáči, co jsi to se sebou udělal?“ ptá se ho zajíc Oskar, který ho potkal jako první po tomto nečekaném probuzení. „Proč se ptáš?“ vyzvídá Huňáč. „No, vždyť ty jsi úplně bílý,“ pokračuje Oskar, „vypadáš jako nějaký šlechtic.“ „Jako šlechtic?“ táže se Huňáč. „Máš teď bílý kožíšek. A já jsem viděl v jedné knížce, že šlechtici nosívají kožíšky. Někdy bílé, jindy červené nebo třeba modré.“ Huňáč chvíli přemýšlí a pak povídá: „Já a šlechtic? Tato představa se mi moc líbí. Díky, Oskare.“ A byl tentam.

Nepodařená túra

„Já mám hlad,“ povídá najednou Huňáč. „Vůbec se ti nedivím,“ odpovídá mu jeho kamarád Chlupáč. Huňáč s Chlupáčem byli dva zaječí kamarádi, kteří se dnes vydali na přechod horského hřebene. Byli zkušení turisté, ale dnes se jim stala jedna nemilá věc. Zapomněli doma pytlík s nabalenou svačinou. A tak nebylo divu, že jim už pěkně vyhládlo.

„Já bych si dal trochu čerstvé trávy. Nebo klidně suchého chleba,“ pokračoval Huňáč v tématu, které načal. „Hm, taky bych si dal říci,“ s kručením v břiše souhlasí Chlupáč. „Už jen tak dvě hodiny a budeme dole v údolí. A tam se napaseme.“ „Cože, ještě dvě hodiny?“ smutně povídá Huňáč. „To já už nevydržím.“ „Neboj, vydržíš,“ povzbuzoval ho Chlupáč.

Zkáza

„To snad ne!“ vykřikl Huňáč. „Kdo toto mohl udělat?“ „Že by to byl nějaký medvěd?“ nahlas přemýšlel jeho kamarád Chlupáč, ale pak potichu dodal: „Ale tohle přece ani medvědi nedělají.“

Oba zajíci nevěřícně koukali na zcela zničený záhon květin. Některé kytky byly vytržené i s kořeny, další měly polámané květy, jiné zase otrhané listy. „To jsem ještě neviděl. To vypadá spíše na nějakého darebáka než na normální zvířátko,“ řekl smutně Huňáč. „Pojď, Chlupáči, podíváme se, jestli tady někoho podezřelého neuvidíme.“ Oba zajíčci svorně hopkali po lesní pěšině a obezřetně se rozhlíželi kolem sebe.

Rána kladivem

„Au, to jsi určitě udělal schválně!“ rozkřikl se Chlupáč na Huňáče, který ho klepl kladivem do prstu. „Promiň, já nechtěl,“ omlouval se mu Huňáč. „To ti nevěřím. Vždyť ses schválně pořádně rozmáchl. Už s tebou nekamarádím!“ Chlupáč odběhl a nechal kamaráda smutně stát u rozdělané práce. „Co to do toho Chlupáče vjelo?“ přemýšlel Huňáč.

Chlupáč měl dnes špatný den. V noci se nevyspal, protože ho trochu bolela hlava. Dopoledne promokl až na kůži a navíc už měl hlad. Není tedy divu, že byl dost podrážděný. Když ho Huňáč klepl tím kladivem, vyletěl jako čertík z krabičky. I poté, co došel domů, se stále ještě zlobil. Schválně poslouchejte, jaké myšlenky se mu honily hlavou. „Já se tomu Chlupáčovi musím pomstít! Takhle mne praštit! Já jsem dobře viděl, jak se rozmachoval. To nebylo kvůli hřebíku, ale kvůli mně. Co bych mu tak mohl provést?“

Zlobivý Filípek

„Jasně, jdu s vámi! Jsem pro každou legraci!“ zvolal zajíc Filípek a už běžel za Edvínem a jeho tlupou. Za chvíli doběhli na kraj lesa. „Vidíš ho?“ ptá se Edvín. „Jo, vidím. To bude švanda,“ odpovídá Filípek. Na palouku ležel na sluníčku zajíc Chlupáč a spokojeně spal. Netušil, že parta mladých zajíčků se rozhodla, že ho polijí studenou vodou. A Filípek měl být ten, kdo to provede.

Filípek byl pro tuhle věc ten pravý. Miloval legraci, a tak rád vyprávěl vtipy a ze začátku tu a tam na někoho vybafl. Časem začal provádět různé žertíky – nejprve vtipné, pak spíše kanadské, nyní však zcela zlomyslné. Dokonce to došlo tak daleko, že mnohdy nebyly jeho akce vůbec, ale vůbec vtipné, naopak, často někomu ublížily. Filípek si ale pořád myslel, že jde o legraci, a nic si nedělal z toho, že se ho dokonce někteří zajíci báli.

Ztracená kytice

„On to byl!“ řekl Emilek a ukázal na Ušáčka. „Já? Co?“ divil se zajíc Ušáček, na kterého se upřely oči všech ostatních. „No teda, Ušáčku, to bych do tebe neřekl!“ pronesl starý zajíc Šedovous. „Že se nestydíš takto sebrat a sežrat paní Zaječici kytici jetele. Za trest jí poryješ záhony.“ Ušáček se snažil něco říci, ale ostatní zajíčci ho nenechali. „Hybaj do práce! Nevěš nám tu bulíky na nos a raději se pusť do rytí.“ Takto i mnohem hůře na Ušáčka pokřikovali zajíci, kterých se seběhla skoro půlka vesnice. Ušáček smutně pokrčil rameny, vzal do ruky rýč a začal rýt záhony paní Zaječice.

„Co je to tady za srocení davu?“ zeptal se Huňáč, který se s kamarádem Chlupáčem vracel z lesa. „Představte si, Ušáček se pěkně vybarvil! Snědl paní Zaječici kytku jetele. Ale dali jsme mu co proto. Za trest teď ryje záhony.“ „A kdy to udělal?“ zeptal se Chlupáč. „Asi tak před půl hodinou,“ odpověděl Šedovous. „Ty jo, ten Ušáček je ale kouzelník. To by mne zajímalo, jak se mu podařilo se rozdvojit,“ řekl zamyšleně Huňáč. „Jak to myslíš?“ přerušil ho Šedovous. „Před půl hodinou jsme s Chlupáčem a s Ušáčkem čistili mýtinu u potoka, tak je mi záhadou, že v tutéž dobu mohl Ušáček tady vzít kytici jetele. On odešel chvíli před námi, protože už měl hlad.“

Autíčko

„Můžu si půjčit to autíčko?“ ptá se zajíc Bertík svého kamaráda Toníka. „Můžeš, ale jen když si s ním budeš hrát sám. Nesmíš ho půjčit nikomu dalšímu,“ odpovídá Toník. Bertík honem přemýšlí, co teď. U nich doma jsou totiž hračky pro všechny. Jeho sourozenci i on sám si může vždy hrát s čímkoli, co je volné, a kdykoli se mohou domluvit na výměně hračky. A tuto zásadu by musel porušit. Na druhou stranu Toníkovo auto je moc hezké a Bertík si s ním moc, opravdu moc chce hrát. Nakonec povídá: „Dobře, nikomu ho nepůjčím. Slibuji.“ Toník mu podává autíčko a znovu opakuje: „Nikomu ho nepůjčuj!“

Bertík si cestou ze školy hrál s autíčkem tak dlouho, jak jen to šlo, ale nakonec přišla ta chvíle, kdy už musel domů. „Jé, autíčko, půjč mi ho!“ Zvolal jeho mladší bratříček Petřík, sotva ho uviděl. „Nemůžu ti ho půjčit,“ povídá Bertík. „Tak ho půjč mně,“ volá Mařenka, jejich sestřička. Všechny děti si chtěly autíčko půjčit, ale Bertík pořád mlel svou. „Nepůjčím.“ Všichni sourozenci se na něj zlobili. Začali se hádat a veškerá pohoda byla ta tam. Dokonce se kvůli tomu začali pošťuchovat. Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby na návštěvu nepřišli Huňáč s Chlupáčem.