Zajíc Zuboun a hromada odpadu

ZajícNoční ticho bylo přerušeno duněním motoru a louku zanedlouho zalilo světlo. K lesu se přibližoval automobil. Zajíci i další zvířátka, která byla v lese, se ulekli a utekli pryč. Za chvíli auto zastavilo a ozval se zvuk otevíraných dveří. Po něm následoval různý lomoz, hluk, skřípání a bouchání. Nakonec bylo slyšet zavírání dveří, startování motoru a pak auto s burácením odjelo pryč.

Když ráno zajíci vyběhli z lesa na palouček, vyděsili se. Místo zelené trávy tam byla veliká hromada odpadu.

„Fuj, co to má znamenat? Kdo to tady dal?“ vykřikl Ocasník, nejstarší zajíc, kterého jste mohli poznat podle krátkého ocasu. „Asi to byl nějaký nevychovaný člověk. Darebák jeden.“

„Co budeme dělat?“ ozval se malý zajíček Ondrášek.

„O ten odpad by se mohl někdo pořezat,“ řekl zajíc Lumír, který toho už v životě hodně zažil. „Měli bychom to místo označit páskou, aby tam nikdo nechodil,“ dodal.

Všichni zajíci souhlasili: „To je dobrý nápad, fakt dobrý.“

„Mám jiný nápad,“ řekl najednou zajíc s velkými zuby. Všichni zajíci mají velké zuby, ale tento je měl obzvlášť urostlé. Taky mu nikdo neřekl jinak než Zuboun. „Souhlasím s tím, že ohraničit to místo páskou je dobrý nápad. Takhle nezapomeneme na to, že to není místo pro naše hopsání. Ale já tady ten odpad nechci. Navrhuji, abychom se té hromady zbavili.“

Zajíci na něj koukali, jako by právě spadl odněkud z Měsíce.

„To má být jako co?“ „Jak zbavili?“ „To se toho smetí chceš dotknout?“ Takového otázky létaly ze všech stran.

„Ano, pokud se chceme odpadu zbavit, budeme se jím muset prohrabat,“ odpověděl Zuboun.

„To ho pak tady rozházíš po lese nebo co?“ přerušil ho zajíc Milan, který vždy rychleji mluvil, než přemýšlel.

„Ale kdeže,“ uklidňoval ho Zuboun, „tam dole u vesnice je sběrný dvůr a sběrné suroviny. Tam bych se zašel poptat, zda to tam můžeme dát. Odpad patří do sběru a ne do lesa.“

„Jenže tam je velký pes,“ ozval se zajíc Pavel, který byl veliký průzkumník a nebál se zajít až na kraj vesnice.

„Já vím, jmenuje se Karel, už jsem ho také potkal,“ povídá Zuboun. „Ale když bychom se ho slušně zeptali, jak se mu tam pracuje a jestli by nějaký odpad nevzal, třeba by nám vyšel vstříc. Všechna zvířátka mají ráda, když se o ně někdo zajímá, když jeví zájem o jejich práci, život a tak. Pak jsou vstřícná.“

„To ses zbláznil?“ ozval se opět Milan. „Chceš jít za psem? Vždyť tě zakousne a slupne jak malinu. Přece zajíci a psi se nemají rádi.“ Po chvíli dodal: „A vlci a zajíci už vůbec ne. Však je o tom i ta pohádka Jen počkej, vlku. É, é, ehm. Tedy vlastně Jen počkej, zajíci, že?“

„Ale já to stejně zkusím,“ nedal se odbýt Zuboun.

„Jestli se chceš nechat sežrat, tak si to zkus, ale s námi, s námi nepočítej,“ ukončil debatu Milan. Spolu s ostatními zajíci natáhl kolem hromady pásku a pak odskákali pryč. Na tu hromadu odpadu se totiž už nechtěli dál dívat.

Zuboun chvíli přemýšlel, zda byl dobrý nápad se postavit proti všem. Ale ta hromada se mu opravdu nelíbila. „No co, už jsem to řekl, tak musím vyrazit za tím Karlíkem, tedy spíše Karlem, přece jen je to pes jak hora,“ pomyslel si a odhopkal na kraj vesnice.

„Haf, haf, haf! Co tady chceš, zajíci jeden,“ spustil Karel, když Zubouna uviděl. „Škoda že je tady ten plot, hned bych tě chytil a zakousl. Nebo aspoň pořádně prohnal.“

Zuboun se vůbec nelekl. Nebo pokud se lekl, tak to na sobě vůbec nedal znát. Věděl totiž, že jde za Karlem s jistým posláním a ani Karlovo štěkání, ani jeho vlastní strach ho od toho nemůže odradit.

„Karle, vím, že mne tady nevidíš rád,“ začal. „Ale ty jediný víš, jak to tady chodí, ty se tady vyznáš, protože tady pracuješ. Prosím tě, vy tady berete třeba i plasty?“

„Jasně,“ řekl Karel, kterému Zubounova řeč zalichotila. „Já vím všechno o tom, jak to tady chodí. Kromě plastů bereme i papír, sklo, železo, hliník, dřevo, stavební suť a jiný odpad. Za některé věci dokonce i platíme, třeba za měděné trubky.“

„Kdybych tady nějaký odpad dovezl já, byl bys ochotný mi ukázat, kam patří? Víš, já se na rozdíl od tebe v těchto věcech vůbec nevyznám,“ pokračoval Zuboun.

„Zajíc a dovést odpad? To jsme tady ještě neměli,“ kroutil Karel nevěřícně hlavou. „Ale jo, to já ti rád pomůžu, protože jak jsi řekl, já se tady vyznám.“ Karel se cítil důležitě, a tak byl přátelsky naladěn. Vůbec mu nevadilo, že mluví se zajícem, přestože, jak známo, psi a zajíci se nemají rádi. A vlci a zajíci už vůbec ne.

Zuboun tedy vyrazil zpátky k lesu. Vzal si rukavice a začal tu hromadu třídit. Nejprve vytáhl všechny papíry. Byla jich velikánská hromada. Na druhou hromadu dával plastové láhve. Těch taky bylo. Na třetí hromadu dával sklenice. Když už měl tři velké hromady, pomyslel si, že by je měl odvézt, ať mu je třeba nerozfouká vítr.

„Co bych odvezl nejdřív?“ přemýšlel. „Třeba papír,“ řekl a vzal stavební kolečko. Záhy zjistil, že kolečko je na tu hromadu papíru moc malé, a tak si půjčil pořádný dvoukolák. Na ten se toho vešlo mnohem víc. Ale hlavně měl vozík dvě kola, a tak se při jízdě nevyvracel. I tak se Zuboun pořádně nadřel, než dojel k vesnici.

„Jé, co to tady máš?“ zeptal se překvapený Karel. „Papír, samý papír jsi dovezl. Dobře jsi udělal. Podívej se na tu oblohu. Vypadá to, že bude pršet. Kdyby ti zmokl, tak už bych ho nevzal, protože by byl takový rozmatlaný. Fuj. To jsi opravdu udělal dobře,“ pochválil ho Karel a otázal se: „Víš, kam patří papír?“

„To já nevím,“ odvětil Zuboun.

„To já zase jo. Protože já tady pracuji,“ nafoukl se Karel pýchou a pokračoval: „Do modrého kontejneru. Tam patří papírový odpad. Kdybys to neměl takovou směsici, ale měl to pěkně roztřízeno a svázáno, tak bych ti za to dal i nějakou tu kačku. Třeba příště. Nebo ještě najdeš něco, za co ti rádi zaplatíme.“

Zatímco oba společně házeli papír do kontejneru, Zuboun vyzvídal: „Prosím tě, a co bych měl hledat? Za co vlastně platíte?“

„Třeba hliníkové plechovky nebo železné plechovky. Prostě kovy obecně. Nebo některé láhve, třeba od piva nebo od šťávy se dají vrátit do obchodu. Kdybys tam nějakou takovou viděl, rozhodně ji dej bokem, ať se ti nerozbije.“

„Ale já nevím, jak taková pivní láhev vypadá,“ řekl smutně Zuboun.

„No jó,“ zasmál se Karel. „Ty jsi vlastně zajíc, a tak pivo nepiješ. To pijí lidé. Víš co, dej všechny láhve stranou a já ti je pak pomohu roztřídit.“

„To jsi moc šikovný a hodný pes,“ chválil ho Zuboun a odjížděl pryč.

Karlovi se to tak líbilo, že si ani nevzpomněl na to, že by třeba na zajíce mohl zaštěkat. Protože jak víme, psi a zajíci se nemají rádi. A zajíci a vlci už vůbec ne.

Poté, co Zuboun dojel k lesu, naložil hromadu plastů. Obloha se čím dál tím více zatahovala a začínal se zvedat vítr. „Karel měl s tím přicházejícím deštěm asi pravdu,“ pomyslel si Zuboun, a tak rychle vyrazil k vesnici. Cestou na něj dopadly první kapky. Zuboun nebyl nadšený z toho, že bude mít mokrý kožíšek, ale když už měl práci rozdělanou, tak ji chtěl dokončit. Plasty vyklopil tam, kam mu Karel ukázal – do žlutého kontejneru – a pak uháněl k domovu. Než přišel ke svému pelíšku, byl zcela promočený. Vypadal úplně jako zmoklá slepice. Né, slepice ne, jako zmoklý zajíc. No jo, vždyť Zuboun je zajíc, takže kdy zmokne, těžko může vzniknout něco jiného než zmoklý zajíc, že? A tak se osušil, zalezl do pelíšku a usnul.

Na druhý den bylo hezky, sluníčko svítilo a ptáci zpívali o sto šest. Zuboun chvíli počkal, až tráva obeschne, a dal se zase do třídění hromady. Brzy se vydal na další cestu, tentokráte s plným dvoukolákem kusů skla, láhví a sklenic.

Karel ho uvítal a hned spustil: „Vidíš, tady je láhev od piva. A tady další. A další. Tahle je zase od šťávy, ta je taky za peníze. Takže tyhle dáme bokem a ostatní dáme do kontejneru. Víš do jakého?“

„To netuším,“ pokrčil rameny Zuboun, „ale ty to určitě víš, když tady pracuješ, že?“

„Jasně, když tady dělám, tak všechno vím,“ řekl Karel, který si hned připadal důležitější. „Sklo patří do zeleného kontejneru.“ A už to tam házeli. Břink, prásk, třísk. Sklo se v kontejneru tříštilo, až se to rozléhalo po celém sběrném dvoře. Když skončili, na zemi stála řada láhví od piva a šťávy.

„Tak ti to spočítám,“ řekl Karel a dal se do práce. „Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct. Dvanáct vratných lahví. Každá se v obchodě vykupuje za tři koruny, ale vy zajíci do obchodu nesmíte. Takže já to od tebe vykoupím za dvě koruny a můj páníček, který tady pracuje, to tam potom zanese. Takže dvanáct a dvanáct, to dělá dohromady dvacet čtyři korun.“ Pak se zamyslel. „Ty asi peníze nechceš, že? Co kdybychom ti to dali v mrkvi?“

Zuboun nadšeně přikývl: „To by bylo skvělé, mrkev my zajíci máme rádi.“

Karel se dal do počítání: „Za dvacet čtyři korun můžeme koupit kilo a půl mrkve, protože teď v obchodě stojí mrkev šestnáct korun od kila. Takže ti nachystáme kilo a půl mrkve. Dovezeš ještě něco?“

„Jo, ještě je tam nějaký odpad, ale ten je povětšinou takový mokrý a zapáchající. A pak nějaké plechovky a kousky trubek.“

„Plechovky a trubky? Tak to ještě něco přibude. Víš, co? Dovez to všechno a já ti to pak spočítám při jednom.“

Zuboun vyrazil k lesu a zvesela si pískal. Nejenže bude louka u lesa zase čistá, ale navíc ještě bude mít mrkev. To ani nečekal.

Jak řekl, příště dovezl hromadu odpadu, do kterého se moc neodvážil vrtat. Linul se z ní smrad, a tak to s Karlem rovnou hodili do kontejneru se směsným odpadem. Naposled dovezl plechovky a kousky trubek.

Karel mu pomohl kovy roztřídit na hliník a železo. Pak to zvážili a Karel se dal do počítání. „Za železo a hliník máš dvacet pět korun, za láhve dvacet čtyři. To máme dohromady čtyřicet devět korun. Budu na tebe hodný, zaokrouhlíme to na padesát korun. Ale my to vlastně budeme platit v mrkvích. Za padesát korun máš tři kila mrkve a ještě kousek. To už je docela dost. Co kdybychom ti dali dneska jedno kilo, za týden druhé a pak ten zbytek.“

„Skvělé,“ řekl Zuboun. Byl unavený, ale šťastný. Domů donesl kilo mrkve a jednu mrkev navíc.

Celá rodina jásala. „Tatínku, ty nám tady zkrášluješ les a ještě při tom stihneš obstarat jídlo. Kdo by to řekl.“ Všichni zajíčci s chutí chroupali mrkev, ale nesnědli všechnu. Maminka dala trochu mrkve stranou a pak ji zavařila, protože mrkev je pro zajíce vzácná. A zavařená mrkev se hned tak nezkazí.

Na další den si Zuboun vzal hrábě a celou louku pořádně pohrabal. Pak slavnostně smotal pásku, protože už nebyla potřeba. Celá louka se zase zelenala, jen to místo po hromadě bylo trochu světlejší. Ale to časem zase zaroste.

Brzy se to, že je uklizeno rozkřiklo. Všichni zajíci se na louku chodili podívat, nevěřícně kroutili hlavou a říkali: „Zuboune, ty jsi nás všechny překvapil. Ty jsi to opravdu dokázal. A my jsme ti nevěřili, že by to bylo možné.“

Milan, který vždy rychleji mluvil než přemýšlel, všechny překvapil svým prohlášením: „Teď i já vidím, že když zajíc (a to platí i pro člověka) za něčím jde, je vytrvalý a odhodlaný, tak to může dokázat. I když ho na cestě čeká nějaký pes nebo jiná překážka.“

Od té doby byl Zuboun váženým zajícem.