Novinky

Patricie a ztracené vagóny 2/2

Pokračování prvního dílu.

Cesta vlakemZatímco děti pomalu dojížděly domů, Patricie se v depu trápila. Proč asi? Samozřejmě ji mrzelo, že jí lidé připisují vinu za ztracené vagóny. Jelikož však Patricie vždy myslela i na druhé, mnohem více ji trápilo, že bez vagónů nedokáže na druhý den odvézt všechny děti na výlet včas. A tak se jí v hlavě pořád dokola honily dvě otázky: „Kam se mohly podět? Kdo je mohl vzít?“
Asi za dvě hodiny do depa přiběhl udýchaný výpravčí a už od vrat volal: „Patricie, vagóny se našly!“
„Kde byly?“ zeptala se Patricie s ulehčením v hlase.
„Volal mi výpravčí ze Zlámané Lhoty, že tam před chvíli přijela mašinka ze Zlobivé Lhoty a dovezla čtyři prázdné vagóny. Prý si je bez dovolení půjčila.“
„To jsem ráda, že je vrátila. Doufám, že je doveze až sem.“
Výpravčí chvilku mlčel a pak řekl: „V tom je ta potíž. Musíš si pro ně dojet sama. Ta mašinka je tam nechala a rychle odjela pryč.“
„To snad ne,“ vydechla Patricie. „Zase se trmácet přes ten kopec! To není spravedlivé!“
„Není, ale nedá se nic dělat,“ pokračoval výpravčí. „Jiná mašinka tady není a ty vagóny budeš zítra potřebovat.“
„Já vím, přijedou další děti,“ pokývala Patricie hlavou. „Tak já tam pro ně dojedu.“
Za pár minut už uháněla do kopce směrem k Podhradní Lhotě. „Aspoň že teď jedu bez vagónů, ale i tak je to nespravedlivé,“ brblala unavená Patricie.
Když dojela do Zlámané Lhoty, tamní výpravčí se jí hned začal omlouvat: „Milá Patricie, promiň mi, že jsem tě podezříval z toho, že jsi někam zašantročila ty vagóny. Teď už vím, že to opravdu nebyla tvoje vina. Odpusť mi to.“
Patricie byla poněkud překvapena, ale pak s úsměvem odpověděla: „V pořádku. Zas se tolik nestalo.“
Pak se otočila, a zatímco ji připřahali vagóny, vykládala s výpravčím o všem možném.
„Tak už můžeš vyrazit,“ zahlásil výpravčí. „Dobře dojeď a naber síly na zítřek. Těším se, že se tady zase uvidíme.“ S těmito slovy se s Patricií rozloučil, zapískal na píšťalku a zvedl zelenou plácačku.
Patricie vyrazila na cestu domů. Jela zvolna, protože neměla kam spěchat. Když vjížděla do nádraží v Podhradní Lhotě, překvapeně vydechla. Na nástupišti stál pán a zuřivě mával.
„Co tady dělá?“ pomyslela si. „Vždyť už dnes nemá jet žádný vlak.“ Zastavila a zeptala se: „Kde se tady berete?“
„To jsem rád, že vás vidím,“ povídá ten pán. „My jsme s rodinou zabloudili a přišli jsme zde asi půl hodiny po odjezdu posledního vlaku. Mohli bychom se svézt do Podkopané Lhoty, kde máme auto? Děti už jsou moc unavené, to už bychom nedošli.“
Patricie se rozesmála.
„Čemu se smějete?“ zeptal se překvapený pán.
„Ale, to je dlouhá historie,“ odvětila Patricie. „Naskočte si, povím vám to cestou.“
Pán, jeho žena i děti nastoupili a Patricie se dala do vyprávění. Povídala o ztracených vagónech, o tom, že se musela znovu štrachat do kopce pro děti a teď pro znovunalezené vagóny. Zakončila to slovy: „Smála jsem se, neboť jsem si uvědomila, že nebýt těch ztracených vagónů, tak bych vám nemohla pomoci. Jsem ráda, že se nemusíte trmácet dlouhé kilometry pěšky. Jak o tom tak přemýšlím, ono to zlé bylo nakonec k něčemu dobré. Ty trampoty jsou vyváženy tím, že vás teď vezu. Teď už se nezlobím, on ten den nebyl nakonec tak špatný.“ A znovu se usmála.
Když dojeli do Podkopané Lhoty, celá rodina Patricii moc a moc děkovala, že je zachránila.
Když se loučili, Patricie se usmívala. Pak šla spokojeně spát.
Tím to však celé neskončilo. Ještě to mělo hezkou dohru.
Příští víkend se na nádraží objevila tahle rodinka znova a jako poděkování dovezla Patricii kanystr oleje a obrovitánské lízátko, akorát pro velké mašinky.
To chutnalo. Mňam.

Patricie a ztracené vagóny 1/2

Mašinka PatricieUprostřed Podkopané Lhoty se nacházelo malé nádraží, které bylo domovem mašinky Patricie. Patricie vždy ráda tahala vagóny, ale na dnešek se obzvláště těšila. Těšila se, přestože věděla, že ji čeká těžká práce. Dnes totiž měla táhnout osm vagónů, ačkoli obvykle táhla jen čtyři. Bylo to tím, že konec školního roku byl za dveřmi. A jak známo, ke konci školy jezdí děti na výlety.
Bylo ráno a vlak byl připraven k odjezdu. Celé čtyři vagóny byly obsazeny jenom dětmi a jejich učitelkami a učiteli. Protože se tam všechny děti ani nevešly, tak některé seděly nebo stály spolu s ostatními cestujícími v těch zbývajících čtyřech. Jste zvědavi, kam všechny ty děti cestovaly?
Do Podhradní Lhoty.
Patricie zahoukala a vydala na cestu. Pořádně u toho funěla. Šššš, šššš. Podhradní Lhota totiž ležela na kopci. Ještě výše na kopci pak stál hrad. A právě na ten hrad mířily všechny ty děti. Hrad lákal k návštěvě soubojem rytířů a dalším zajímavým programem pro děti. Navíc nabízel nádherný výhled široko do kraje.
Patricii trvalo stoupání celých dvacet minut. Dvě desítky minut bez kousku odpočinku. Konečně tu byla Podhradní Lhota. Děti se hrnuly z vlaku ven a mávaly na Patricii. Ta si trošku oddychla a pak se vydala směrem ke Zlámané Lhotě. Tentokrát to bylo z kopce, a tak za deset minut byla tam. Odpojila čtyři prázdné vagóny a zaparkovala je na slepou kolej. Pak vyrazila na další cestu, směrem k Malé Lhotě.
Celé dopoledne Patricie vozila cestující. Když však kostelní zvony začaly odbíjet třetí odpoledne, vydala se zpět do Zlámané Lhoty.
„Co to má být? Kde jsou mé vagóny?“ vykřikla zděšeně, když dojela na nádraží. Slepá kolej, na kterou ráno odložila nepotřebné vagóny, byla úplně prázdná. Patricie se rozhlížela, ale široko daleko nebyl žádný volný vagón.
„Nemáš těch vagónů nějak málo, Patricie?“ zeptal se výpravčí ze Zlámané Lhoty.
„Právě že mám,“ odpověděla zneklidněná Patricie. „Ráno jsem si čtyři vagóny zaparkovala tady u vás.“ Pak dodala: „Ale teď tady nejsou.“
„Já jsem tady žádné vagóny neviděl,“ povídá výpravčí. „Jsi si jistá, že jsi je nechala právě u nás? Nepleteš se?“
„Nepletu,“ odvětila dotčeně Patricie.
„Nicméně tady nejsou, tak budeš muset zkusit nacpat všechny děti do těch vagónů, které máš,“ pokračoval výpravčí. „Už bys měla jet, ať to nějak stihneš.“
Patricie smutně vyrazila a ještě zaslechla, jak výpravčí potichu dodal: „Hloupá mašinka, ani neví, kde nechala vagóny.“
Au, to zabolelo u srdíčka.
Když smutná Patricie dojela do Podhradní Lhoty, nastal tam veliký zmatek.
Kde máš vagóny? Kam se máme nacpat? Tam se všichni nevejdeme. Roztržitá mašinka, zapomněla na vagóny. Co budeme dělat? Ujede nám přípoj.
Tyto a další věty létaly vzduchem.
Naštěstí byl výpravčí v Podhradní Lhotě rozhodný člověk, a tak rázně zavelel: „Nastupovat po jednotlivých třídách. Vmáčkněte se, kde to jde. Pošlu pro vás další vlak, tak se neušlapejte.“
Aby uklidnil ty, na které se nedostalo, tak dodal: „Kdo se nevejde, tak dostane zmrzlinu zadarmo.“
To zabralo. Děti se přestaly tlačit do vlaku a vydaly se směrem k okénku, u kterého se prodávala zmrzlina. Patricie se díky tomu mohla vydat na cestu.
„Uháněj, jak nejrychleji to půjde, Patricie,“ povídá výpravčí. „Obávám se, že to budeš právě ty, kdo se bude muset vrátit.“
Taky že jo. Sotva co zastavila Patricie v Podkopané Lhotě, přiběhl pan výpravčí a povídá: „Vypřáhnout, otočit a honem zpátky.“ Pak dodal: „Prosím Tě, cos udělala s těmi vagóny?“
Patricie odpověděla: „Nechala jsem je ve Zlámané Lhotě, ale někam zmizely.“
„Vagóny přece nemizí samy od sebe,“ zamumlal výpravčí. „Nezapomněla jsi je zabrzdit?“
„Nezapomněla! Fakt!“ smutně ze sebe vysoukala Patricie a vyrazila se otočit.
Za malou chvíli už uháněla zpátky do kopce. „To je den, to je den,“ mrmlala si. Místo toho, aby odpočívala v depu, musela znovu šplhat do Podhradní Lhoty. Ještěže táhla jen prázdné vagóny.
Patricii nevadila ani ta dřina samotná, ale to, že ji nikdo nevěřil. Všichni si mysleli, že je hloupá mašinka, která někam zašantročila vagóny. A přitom to nebyla pravda.
Když dorazila do Podhradní Lhoty, naložila zbývající děti a vydala se směrem ke Zlámané Lhotě.
Cože, ke Zlámané Lhotě?
Přesně tak. V Podhradní Lhotě byla jen jedna kolej, a tak se Patricie nemohla otočit. Musela dojet do Zlámané Lhoty, tam se otočit a znovu vyšplhat kopec do Podhradní Lhoty. Teprve potom se rozjela z kopce do Podkopané Lhoty.
Děti, a hlavně paní učitelky, se už nemohly dočkat, až tam budou. Naštěstí je pan výpravčí uklidnil, když telefonoval, že domluvil pozdější odjezd navazujících spojů. Tak, aby nikomu neujely.
Dobře to dopadlo. Děti vystoupily, rozběhly se k přípojným vlakům a nakonec zdárně vyrazily domů.
A Patricie? Ta konečně zajela do depa, aby si trochu odpočinula.

Dokončení příště