Novinky

Indiánský zvěd

Daleko od Prahy, na Valašsku, v údolí řeky Bečvy je vesnice jménem Jablůnka. V Jablůnce mají školku a v té školce kupu dětí. Kluky i holky a všechny ty děti tam hlídají šikovné paní učitelky. V jedné třídě mají kluka, který se jmenuje Jarolím a ten Jarolím má tuze silný hlas. Každou chvíli piští a huláká.
V úterý, za slunečného počasí, vyrazila Jarolímova třída na výlet, jak bývá jejich každodenním zvykem. Popravdě to nebyl úplně výlet, spíše taková delší vycházka. Sotva došli do lesa, Jarolím nadšením křičel: “Jé, kámen!“. Za chvíli ječel zas: „Jú, šiška!“. A pak řval jako na lesy: „Jé, klacek!“
Děti i paní učitelky ho napomínaly, aby nehulákal, neboť je v lese, ale Jarolím si nedal říct.
Ve třídě byly dvě šikovné holčičky, Lenička a Anička. Ty přišly za Jarolímem a potichu mu povídají: „Jarolíme, chtěl by sis zahrát na indiány?“
„Uá, uá, uá,“ rozječel se Jarolím na celé kolo a nadšeně pokračoval: „Rád, moc rád.“
„Takhle ne,“ řekly tiše holky. „My myslíme na indiánského zvěda.“
„Zvě.. co?“ zeptal se překvapený Jarolím.
„Zvěda. To je takový indiánský průzkumník. Víš, moje maminka mi říkala, že tady včera na kraji lesa potkala srnce a zajíce. Kdybychom si hráli na zvědy, to znamená, že bychom se plížili potichu lesem, možná bychom také něco uviděli. Třeba nějakou srnečku.“
„Na zvěda?“ řekl Jarolím hlasem, který byl tišší než obvykle. „Děcka, to by mohlo být fajn. Zahrajeme si na indiánského zvěda.“ Pak začal úplně šeptat: „Půjdeme potichoučku lesem, až tam na kraj louky a podíváme se, jestli tam není nějaké zvířátko. Dávejme si pozor, aby nás nebylo slyšet. Aby pod námi nepraskla ani větvička, ani nezašustilo listí.“
Jarolím se během tohoto povídání tak vžil do role zvěda, až nadchl celou třídu. Všichni ztichli a byli tiše jako pěny. Paní učitelky se na sebe podívaly a usmály se.
„Tak to má být, v lese jsme potichu,“ pomyslely si.
Děti šly tak tiše jak jen dovedly. Všechny si dávaly pozor, kam šlapou, obzvlášť Jarolím. Když došly na kraj lesa, nevěřícně koukaly.
„Jé, podívejte,“ zazněl tlumený šepot. Asi patnáct metrů od nich se páslo nějaké zvíře. Vlastně několik zvířat, ale jedno z nich poutalo pozornost všech dětí. Bylo velké a mohutné. Čtyři nohy, ocas a na hlavě něco, co vypadalo jako haluze. Bylo to mohutné paroží. Nebyl to srnec, byl to jelen. A vedle něj se páslo několik laní.
Děti na to vyjeveně koukaly. Po chvíli jedno z dětí uklouzlo, spadlo na zem a vyjeklo leknutím. Ne moc nahlas, ale stačilo to.
Jelen zvedl hlavu, takže bylo krásně vidět jeho paroží, a koukal k lesu.
Nikdo ani nedutal. Všichni čekali, jestli je jelen uvidí.
Možná je viděl, ale protože se nehýbali, tak se tím nezabýval. Hlavně však větřil. Jeleni, srny a mnohá další zvířata totiž větří. To znamená, že čichají ve vzduchu, zda k nim vítr nezanese nějaký cizí pach.
Naštěstí vítr vál k lesu, takže jelen po chvíli sklonil hlavu a pásl se dál.
Po několika minutách se vítr otočil a v tu chvíli jelen zpozorněl. Začichal, a pak zabékal, protože ucítil pach člověka. Na jeho zabékání se laně zvedly a všichni prchali pryč. Pelášili, jako když do nich střelí. To vám byly skoky, děti na nich mohly oči nechat.
Když zvířata zmizela, děti se ptaly paní učitelky, co byla zač. Většina z nich totiž jelena ani laně ještě neviděla. Některé děti říkaly, že to byl kůň, jiné že srnec, někdo dokonce říkal, že to byla asi kráva. Jen některé děti věděly správnou odpověď.
Paní učitelky potvrdily, že se jednalo o jelena, a když dorazili zpět do školky, společně se podívali do knížky. Ukázali si, jak vypadají srny, jeleni, srnci, laně, zajíci a další lesní zvířata.
Od té doby se vycházky do lesa změnily. Děti se i nadále v lese honily, házely šiškami a podobně, ale čas od času si všechny hrály na indiánské stopaře. Díky tomu, že pak chodily lesem pěkně potichoučku, měly brzy na svém kontě několik spatřených zajíců, srn, ježka, užovku a dokonce i myš.
A hlavně, nikdo už nikdy nehulákal jako na lesy. Ani Jarolím.


Milé děti, pamatujete si, nad jakými třemi věcmi Jarolím výskal, když přišli do lesa?
Umíte nakreslit jelena?
A indiánského zvěda?

P.S. Pro tisk dostupné také v pdf formátu.

Odstartováno jest

Děkuji všem, kteří jste přispěli na můj projekt na serveru Startovač.cz.
Díky vám všem časem spatří světlo světa audiokniha pohádek, a to nejen světa virtuálního, ale také fyzického.

Šalina Žofka a zloděj

Když jsme přespávali u příbuzných v Brně, děti nemohly usnout, neboť za oknem neustále jezdily šaliny. A tak mne prosily o pohádku. O čem by asi tak mohla být? 🙂

ŠalinaNa Jižní Moravě, blízko soutoku Svratky a Svitavy, leží velké město. Jmenuje se Brno a je plné lidí. Po městě je rozváží autobusy, trolejbusy a šaliny. Že nevíte co je to šalina? Šalina jezdí po kolejích a přitom to není vlak. Jezdí po kolejích? Tak to už asi tušíte, že by to mohla být tramvaj neboli električka. Máte pravdu, jedná se o tramvaj, ale v Brně jí nikdo neřekne jinak než šalina.

Brněnské šaliny jsou buď nové, staré, polonové nebo polostaré. Některé mají jeden vagón, jiné dva a dokonce tu a tam můžete spatřit i tři vagóny najednou. Na některých linkách jezdí šaliny, které umí jezdit tam i zpět bez otáčení, protože mají dva předky. Jiné se musejí na zpáteční cestu otočit. Mezi všemi těmi šalinami je však jedna zvláštní.

Jmenuje se Žofka a na první pohled vypadá úplně normálně. Vpředu má kabinu řidiče a zbytek vozu je určen pro cestující. Přesto s ní někteří řidiči nechtějí jezdit. Ne že by měla vadný motor nebo tak něco, ale šušká se, že jednou za čas, dalo by se říci jednou za uherský rok, se v ní dějí nezvyklé věci. Nejsou jasné důkazy, jsou to spíše spekulace, ale i ty stačí k tomu, aby se jí někteří řidiči vyhýbali.

Poslouchejte, co se stalo jednoho dne…

Na Konečného náměstí nastoupil mladý muž. Spíše to byl ještě kluk než muž. Nejpřesnější by bylo ho nazývat mladíkem. Tento mladík vypadal jako většina lidí kolem. Nevýrazné oblečení, jemně ošoupané boty, přes rameno měl ležérně přehozenou tašku. Nejzajímavější na něm byly jeho oči.

Nikomu se sice do očí nepodíval, ale přesto si pořád prohlížel lidi kolem sebe. Byly to kradmé pohledy, ale nikdo jim neunikl. Ani starý pán s vnučkou dvě sedadla od něj, ani mladá dívka se sluchátky na uších. Nejčastěji se však jeho oči zastavovaly na jedné paní, která stála nedaleko. Držela se madla a přes rameno měla přehozenou kabelku. Kabelka byla krásná, luxusní a také pořádně naplněná. Vtom v ní zazvonil telefon.

Paní si posunula kabelku dopředu, otevřela ji a vytáhla telefon. Okamžitě ho zvedla a začala se bavit s někým, kdo byl kdoví kde. Kabelka se jí posunula trochu dozadu.

Mladíkovi zajiskřily oči. Přímo nahoře byla naditá peněženka, která jakoby chtěla sama vyskočit z tašky. Mladík se nenápadně přiblížil, natáhl ruku a už chyběl jen kousek k tomu, aby se peněženky zmocnil.

„Nechej toho! Tady se nekrade!“ uslyšel tichý, ale rázný hlas, který ho přiměl ruku stáhnout zpátky. Mladík se trochu skrčil a opatrně se podíval za sebe. Obával se toho nejhoršího. Že je tam revizor nebo policista, kterého si předtím nevšiml a který ho teď popadne za rameno.

Ale nikdo tam nebyl. Rozhlédl se, ale vypadalo to, že si nikdo ničeho nevšiml. Žádný z cestujících se na něj ani nedíval, natož aby mu něco říkal.

„Co to bylo?“ pomyslel si mladík a zamračil se. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by ten hlas mohl patřit šalině. Nenapadlo ho to, protože věci přece nemluví. Leda tak v pohádkách. A tak dospěl k závěru, že se mu to jen zdálo a opět natáhl ruku.

„Máš ucpané uši, nebo co? Tady se nekrade! Vystup si!“ ozval se znovu ten hlas a tentokrát zněl naštvaně.

Mladík sebou trhl, a protože šalina zrovna zastavovala, vystoupil.

„To jsem blázen, to jsem blázen,“ mumlal si zamyšleně a šel domů.

Zhruba týden po této události dobíhal tentýž mladík šalinu. Shodou okolností to byla zase Žofka. Zdálo se, že ji stihne, ale na poslední chvíli mu šalina zavřela dveře před nosem.

„Zloděje nevozím,“ ozval se známý hlas.

Mladíka to tak vyvedlo z míry, že se nezmohl ani na to, aby zanadával nad ujetým spojem.

„Jak může někdo vědět, že jsem zloděj?“ zamyslel se. „Vždyť mne nikdo nechytil, ačkoli se mi předevčírem podařilo jednu paní konečně okrást.“ Pak ho napadla hrozná myšlenka: „Co když to mám napsané na čele?“

Úplně se zhrozil, až ho polil studený pot. Rozběhl se domů. Když rozrazil dveře do bytu, utíkal do koupelny, kde měl zrcadlo.

„Uf, nic tam není,“ vydechl úlevou. „Ale když to nemám napsáno na čele, jak to mohl někdo tušit?“

Mladý zlodějíček přemýšlel, ale na nic nepřišel. Jediné, co věděl jistě, bylo, že nic takového už nechce nikdy zažít. Při představě, že někdo ví, co je zač, mu bylo trošku nevolno. Zvlášť ho děsila možnost, že se to dozvědí lidé v jeho okolí. To by mu nikdo nevěřil a nikdo by s ním nechtěl být.

„Už nebudu krást!“ Tato myšlenka zazářila v jeho hlavě jako čerstvě rozsvícená žárovka. Byla to první myšlenka, která slibovala úlevu a zlepšení. Chvíli tento nápad promýšlel ze všech stran, až dospěl k závěru, že tak to bude nejlepší.

Pár dní nato nastoupil onen mladík opět do šaliny Žofky. Ta ho bedlivě pozorovala. Všimla si, že jeho oči stále těkají od jednoho cestujícího k druhému, ale už v nich nebyl pohled šelmy číhající na kořist.

„Hm, že by se v klukovi hnulo svědomí?“ pomyslela si Žofka. „Jsem zvědavá, co se z toho vyklube.“

O dvě zastávky dále se šalinou začal rozléhat zvuk zvonícího mobilu. Mladá slečna si rozepla batoh, vyndala z něj telefon a dala se do hovoru. Batoh zůstal rozepnutý, takže všichni mohli vidět, že přímo na kraji je peněženka a taštička s doklady.
Mladík se na tu peněženku chvíli zálibně díval. Bylo poznat, že ho představa snadného úlovku dost láká. Pak se rozhodl. Udělal krok k té slečně a natáhl ruku.

„Promiňte, že vás ruším,“ řekl tichým hlasem poté, co jí jemně poklepal na rameno. „Máte otevřený batoh a mohlo by se stát, že vám vypadne peněženka. Máte ji přímo na krajíčku.“

Slečna na chvíli přerušila telefonování, podívala se na batoh, usmála se a řekla: „Děkuji, jste moc hodný. Někdy z roztržitosti zapomenu na opatrnost.“ Pak batoh zavřela a pokračovala v započatém telefonátu.

Celá šalina najednou zvláštně zaskřípala, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost, protože šaliny tu a tam vržou a skřípou. Tohle zaskřípání však znamenalo, že si Žofka pořádně oddechla. „Už jsem se bála, že jsem se zmýlila,“ řekla si s úlevou sama pro sebe.

Když mladík na konečné vystupoval, uslyšel známý hlas: „To s tím batohem bylo dobré, jen tak dále, chlapče.“ Trhl sebou, rozhlédl se, ale nikde nikoho neviděl.
„Snad nemám halucinace?“ polekal se, ale pak už ten hlas nikdy neslyšel. Nebylo potřeba, protože už nikdy nic neukradl. Ale čas od času, když jel šalinou, měl pocit, jako by se na něj někdo usmíval.

Jen vy děti víte, že se to usmívala Žofka, která byla ráda, že to s ním dobře dopadlo.

Prázdninové čtení v knihovně

Masarykova veřejná knihovna pořádá každé prázdninové úterý čtení pro děti.

Třikrát během prázdnin můžete slyšet také mé pohádky, a to v úterý

  • 25. července
  • 8. srpna
  • 22. srpna

Přijďte, těšíme se na vás.

Patricie a ztracené vagóny 2/2

Pokračování prvního dílu.

Cesta vlakemZatímco děti pomalu dojížděly domů, Patricie se v depu trápila. Proč asi? Samozřejmě ji mrzelo, že jí lidé připisují vinu za ztracené vagóny. Jelikož však Patricie vždy myslela i na druhé, mnohem více ji trápilo, že bez vagónů nedokáže na druhý den odvézt všechny děti na výlet včas. A tak se jí v hlavě pořád dokola honily dvě otázky: „Kam se mohly podět? Kdo je mohl vzít?“
Asi za dvě hodiny do depa přiběhl udýchaný výpravčí a už od vrat volal: „Patricie, vagóny se našly!“
„Kde byly?“ zeptala se Patricie s ulehčením v hlase.
„Volal mi výpravčí ze Zlámané Lhoty, že tam před chvíli přijela mašinka ze Zlobivé Lhoty a dovezla čtyři prázdné vagóny. Prý si je bez dovolení půjčila.“
„To jsem ráda, že je vrátila. Doufám, že je doveze až sem.“
Výpravčí chvilku mlčel a pak řekl: „V tom je ta potíž. Musíš si pro ně dojet sama. Ta mašinka je tam nechala a rychle odjela pryč.“
„To snad ne,“ vydechla Patricie. „Zase se trmácet přes ten kopec! To není spravedlivé!“
„Není, ale nedá se nic dělat,“ pokračoval výpravčí. „Jiná mašinka tady není a ty vagóny budeš zítra potřebovat.“
„Já vím, přijedou další děti,“ pokývala Patricie hlavou. „Tak já tam pro ně dojedu.“
Za pár minut už uháněla do kopce směrem k Podhradní Lhotě. „Aspoň že teď jedu bez vagónů, ale i tak je to nespravedlivé,“ brblala unavená Patricie.
Když dojela do Zlámané Lhoty, tamní výpravčí se jí hned začal omlouvat: „Milá Patricie, promiň mi, že jsem tě podezříval z toho, že jsi někam zašantročila ty vagóny. Teď už vím, že to opravdu nebyla tvoje vina. Odpusť mi to.“
Patricie byla poněkud překvapena, ale pak s úsměvem odpověděla: „V pořádku. Zas se tolik nestalo.“
Pak se otočila, a zatímco ji připřahali vagóny, vykládala s výpravčím o všem možném.
„Tak už můžeš vyrazit,“ zahlásil výpravčí. „Dobře dojeď a naber síly na zítřek. Těším se, že se tady zase uvidíme.“ S těmito slovy se s Patricií rozloučil, zapískal na píšťalku a zvedl zelenou plácačku.
Patricie vyrazila na cestu domů. Jela zvolna, protože neměla kam spěchat. Když vjížděla do nádraží v Podhradní Lhotě, překvapeně vydechla. Na nástupišti stál pán a zuřivě mával.
„Co tady dělá?“ pomyslela si. „Vždyť už dnes nemá jet žádný vlak.“ Zastavila a zeptala se: „Kde se tady berete?“
„To jsem rád, že vás vidím,“ povídá ten pán. „My jsme s rodinou zabloudili a přišli jsme zde asi půl hodiny po odjezdu posledního vlaku. Mohli bychom se svézt do Podkopané Lhoty, kde máme auto? Děti už jsou moc unavené, to už bychom nedošli.“
Patricie se rozesmála.
„Čemu se smějete?“ zeptal se překvapený pán.
„Ale, to je dlouhá historie,“ odvětila Patricie. „Naskočte si, povím vám to cestou.“
Pán, jeho žena i děti nastoupili a Patricie se dala do vyprávění. Povídala o ztracených vagónech, o tom, že se musela znovu štrachat do kopce pro děti a teď pro znovunalezené vagóny. Zakončila to slovy: „Smála jsem se, neboť jsem si uvědomila, že nebýt těch ztracených vagónů, tak bych vám nemohla pomoci. Jsem ráda, že se nemusíte trmácet dlouhé kilometry pěšky. Jak o tom tak přemýšlím, ono to zlé bylo nakonec k něčemu dobré. Ty trampoty jsou vyváženy tím, že vás teď vezu. Teď už se nezlobím, on ten den nebyl nakonec tak špatný.“ A znovu se usmála.
Když dojeli do Podkopané Lhoty, celá rodina Patricii moc a moc děkovala, že je zachránila.
Když se loučili, Patricie se usmívala. Pak šla spokojeně spát.
Tím to však celé neskončilo. Ještě to mělo hezkou dohru.
Příští víkend se na nádraží objevila tahle rodinka znova a jako poděkování dovezla Patricii kanystr oleje a obrovitánské lízátko, akorát pro velké mašinky.
To chutnalo. Mňam.

Patricie a ztracené vagóny 1/2

Mašinka PatricieUprostřed Podkopané Lhoty se nacházelo malé nádraží, které bylo domovem mašinky Patricie. Patricie vždy ráda tahala vagóny, ale na dnešek se obzvláště těšila. Těšila se, přestože věděla, že ji čeká těžká práce. Dnes totiž měla táhnout osm vagónů, ačkoli obvykle táhla jen čtyři. Bylo to tím, že konec školního roku byl za dveřmi. A jak známo, ke konci školy jezdí děti na výlety.
Bylo ráno a vlak byl připraven k odjezdu. Celé čtyři vagóny byly obsazeny jenom dětmi a jejich učitelkami a učiteli. Protože se tam všechny děti ani nevešly, tak některé seděly nebo stály spolu s ostatními cestujícími v těch zbývajících čtyřech. Jste zvědavi, kam všechny ty děti cestovaly?
Do Podhradní Lhoty.
Patricie zahoukala a vydala na cestu. Pořádně u toho funěla. Šššš, šššš. Podhradní Lhota totiž ležela na kopci. Ještě výše na kopci pak stál hrad. A právě na ten hrad mířily všechny ty děti. Hrad lákal k návštěvě soubojem rytířů a dalším zajímavým programem pro děti. Navíc nabízel nádherný výhled široko do kraje.
Patricii trvalo stoupání celých dvacet minut. Dvě desítky minut bez kousku odpočinku. Konečně tu byla Podhradní Lhota. Děti se hrnuly z vlaku ven a mávaly na Patricii. Ta si trošku oddychla a pak se vydala směrem ke Zlámané Lhotě. Tentokrát to bylo z kopce, a tak za deset minut byla tam. Odpojila čtyři prázdné vagóny a zaparkovala je na slepou kolej. Pak vyrazila na další cestu, směrem k Malé Lhotě.
Celé dopoledne Patricie vozila cestující. Když však kostelní zvony začaly odbíjet třetí odpoledne, vydala se zpět do Zlámané Lhoty.
„Co to má být? Kde jsou mé vagóny?“ vykřikla zděšeně, když dojela na nádraží. Slepá kolej, na kterou ráno odložila nepotřebné vagóny, byla úplně prázdná. Patricie se rozhlížela, ale široko daleko nebyl žádný volný vagón.
„Nemáš těch vagónů nějak málo, Patricie?“ zeptal se výpravčí ze Zlámané Lhoty.
„Právě že mám,“ odpověděla zneklidněná Patricie. „Ráno jsem si čtyři vagóny zaparkovala tady u vás.“ Pak dodala: „Ale teď tady nejsou.“
„Já jsem tady žádné vagóny neviděl,“ povídá výpravčí. „Jsi si jistá, že jsi je nechala právě u nás? Nepleteš se?“
„Nepletu,“ odvětila dotčeně Patricie.
„Nicméně tady nejsou, tak budeš muset zkusit nacpat všechny děti do těch vagónů, které máš,“ pokračoval výpravčí. „Už bys měla jet, ať to nějak stihneš.“
Patricie smutně vyrazila a ještě zaslechla, jak výpravčí potichu dodal: „Hloupá mašinka, ani neví, kde nechala vagóny.“
Au, to zabolelo u srdíčka.
Když smutná Patricie dojela do Podhradní Lhoty, nastal tam veliký zmatek.
Kde máš vagóny? Kam se máme nacpat? Tam se všichni nevejdeme. Roztržitá mašinka, zapomněla na vagóny. Co budeme dělat? Ujede nám přípoj.
Tyto a další věty létaly vzduchem.
Naštěstí byl výpravčí v Podhradní Lhotě rozhodný člověk, a tak rázně zavelel: „Nastupovat po jednotlivých třídách. Vmáčkněte se, kde to jde. Pošlu pro vás další vlak, tak se neušlapejte.“
Aby uklidnil ty, na které se nedostalo, tak dodal: „Kdo se nevejde, tak dostane zmrzlinu zadarmo.“
To zabralo. Děti se přestaly tlačit do vlaku a vydaly se směrem k okénku, u kterého se prodávala zmrzlina. Patricie se díky tomu mohla vydat na cestu.
„Uháněj, jak nejrychleji to půjde, Patricie,“ povídá výpravčí. „Obávám se, že to budeš právě ty, kdo se bude muset vrátit.“
Taky že jo. Sotva co zastavila Patricie v Podkopané Lhotě, přiběhl pan výpravčí a povídá: „Vypřáhnout, otočit a honem zpátky.“ Pak dodal: „Prosím Tě, cos udělala s těmi vagóny?“
Patricie odpověděla: „Nechala jsem je ve Zlámané Lhotě, ale někam zmizely.“
„Vagóny přece nemizí samy od sebe,“ zamumlal výpravčí. „Nezapomněla jsi je zabrzdit?“
„Nezapomněla! Fakt!“ smutně ze sebe vysoukala Patricie a vyrazila se otočit.
Za malou chvíli už uháněla zpátky do kopce. „To je den, to je den,“ mrmlala si. Místo toho, aby odpočívala v depu, musela znovu šplhat do Podhradní Lhoty. Ještěže táhla jen prázdné vagóny.
Patricii nevadila ani ta dřina samotná, ale to, že ji nikdo nevěřil. Všichni si mysleli, že je hloupá mašinka, která někam zašantročila vagóny. A přitom to nebyla pravda.
Když dorazila do Podhradní Lhoty, naložila zbývající děti a vydala se směrem ke Zlámané Lhotě.
Cože, ke Zlámané Lhotě?
Přesně tak. V Podhradní Lhotě byla jen jedna kolej, a tak se Patricie nemohla otočit. Musela dojet do Zlámané Lhoty, tam se otočit a znovu vyšplhat kopec do Podhradní Lhoty. Teprve potom se rozjela z kopce do Podkopané Lhoty.
Děti, a hlavně paní učitelky, se už nemohly dočkat, až tam budou. Naštěstí je pan výpravčí uklidnil, když telefonoval, že domluvil pozdější odjezd navazujících spojů. Tak, aby nikomu neujely.
Dobře to dopadlo. Děti vystoupily, rozběhly se k přípojným vlakům a nakonec zdárně vyrazily domů.
A Patricie? Ta konečně zajela do depa, aby si trochu odpočinula.

Dokončení příště